AGILITY TÁBOR RADARKA - smažburgrů ráj! - Plny očekávání jsme se v bujaré bandě 5 dvounohých holek, 4 čtyřnohých holek a 3 čtyřnohých kluků a přáním toho, ať se v takové sestavě dožijeme ve zdraví konce, vypravily poznávat nepoznané a zvolily si pro letošek dobrodružně vyhlížející agility tábor honosící se názvem Radarka.
Označení proto, že náš skromný piditábor byl situován do vojenského volnočasového areálu Radarka nedaleko Koněšína u Třebíče.
Volba to byla správná!
Cestou tam nás doprovodily klimatizovaným vozem Zuzka s Jambou a Peťa s medium partou. Na místě už nás s připraveným altánkem vyhlížely Anča s Bertou a Eva s Jonáškem a Mortovidlem. Nebýt tohoto nepatrného zavazadla navíc, asi bychom nepřežily už první den. Areál měl totiž jednu velikánskou chybu, respektive tou nejmarkantnější byla veškerá absence jakéhokoliv stínu a jelikož nám i počasí velice a převelice přálo, většinu dne jsme trávily právě pod ochrannými křídly altánku.
Tábor se ale vyvedl. K mému velkému rozčarování po uplynulém MO jsem byla velice potěšena, když jsme s Babsinkou byly zařazeny do výkonnostní skupinky č. 1 po boku takových hvězd, jako třeba A3 Jonda nebo samotné Peťa s Larou.
Trénink měla na svědomí vynikající Martina Konečná a musím říct, že opět po dlouhé době tápání mezi trenéry byla ona opravdu to pravé ořechové. Pozitivní, motivující, povzbuzující, ale i dostatečně autoritativní, a hlavně veškeré rady nám téměř okamžitě fungovaly. Babsa šlapala jak hodinky, neuvěřitelně jsme zlepšily náběhy do slalomu, samostatné vedení, vedení ob překážky a světe pozor! začaly pracovat na zónách. No zkrátka já byla okouzlena hned během prvních sekvencí a nadšení z naší a Martininy práce mě s jednou ranní výjimkou (to byl pro všechny stávající den blbec ale:) neopustilo do konce tábora, už se moc těším na podzimní intenzivku do Mělníka.
Jelikož ale bylo úmorné vedro, trénovaly jsme ráno hned od šesti a večer do setmění. Přes den na nás čekala bohatá snídaně. Pak dlouhá pauza, kde jsme se snažili neupéct a neunudit a nezapomenout spolu se stínem stěhovat i pejsky odložené odpočívající v domečkách. Areál nám nabízel mnoho atrakcí a vyžití, přes jízdu vejtřaskou, paintball, rafty, koloběžky až po střelbu z kuší a luku, ale v tom vedru se nedalo ani ležet, natož hýbat. I přesto jsme se párkrát vypravily k nedaleké Dalešické přehradě se zchladit, nebo pro zmrzku, pejsci se museli spokojit s tůňkou v kempu.
Nesmím taktéž opomenout na nezapomenutelné pouštění obřího lampionu na mou počest a první zasedání nově ustanoveného vedení nově vzniklé OSA Šuper Šmoulí Škupina Škriatok, o které jistě ještě uslyšíte! :)
Večery pak začínaly nekonečným soubojem s všudypřítomnými komáry a legrací při večeři. První dny jsme měli na výběr jen z omezeného jídelníčku místních specialit, ale já jsem tak dlouho vydržela otálet s ochutnáním největší speciality ze všech - SMAŽBURGERU, že jsem si pro jeho objednání vybrala ten úplně nejmíň vhodný den, kdy vařila babička, u které jsem si to velmi pokazila. Ještě, že se už blížil konec :) Ale smažburger za to stál! Kdo neochutnal, jako by tam ani nebyl :)
Babička Miluška a mnou odmítnuté paprikové lusky :)
Ačkoliv jsme si každý den mysleli, že se přes úmorně vlekoucí čas nedožijeme večera, tábor utekl neskutečně rychle a byl opravdu super! A zhmožděnou ruku z prvního dne a naopak od včely oteklou nohu ze dne posledního jsem si přivezla domů na památku :)
zapsala panička
(fotky zapůjčeny z www.introvic.estranky.cz)
Má fotogalerie ZDE
2. - 5. červenec 2010 - MORAVIA OPEN 2010 - Moravia Open, největší agilití akce, na které jsem se kdy objevila jako závodník! Hned na úvod taky musím říct, že mě toto rozhodnutí řádně vytrestalo a já se tak uskrovním a budu se pro příště hlásit jen na menší závody :)
Každopádně zpátky s superlativům MO, rozhodně nejlepší agilití akce na našem území, kterou jsem měla možnost vidět a zažít. Výborné totiž bylo naprosto všechno. Překrásné prostředí rožnovských kopečků, zázemí fotbalového stadionu s umělou trávou, věčně příjemně naladění pořadatelé, prestižní mezinárodní účastníci a samí známí všude, kam se člověk podíval, k tomu všemu ubytování téměř na placu, letní horké počasí, a HLAVNĚ moje psychická vzpruha, naše pražská banda ve složení vrchní dodavatel optimismu a nutriční dozor Pavel, naše skromná šikovná hvězda Peťa a nejskvělejší šeltie pod sluncem Larinka, které jsme doplňovaly my - tragédka Dejna, sebevrah Babsa.
Takže i přes to, že se nám s Babsinkou v podstatě nepodařilo normálním způsobem dokončit téměř žádný z 8 běhů, jsem ale neskutečně ráda, že jsem jela. Stálo to rozhodně za to!
Parkury byly sice těžké a jak se ukázalo nad naše síly, nicméně zejména zahraniční rozhodčí, Bernd Hüppe a Pascale Crespel, ale i naše Jiřinká Máčková, Lenka Pánková, stavěli moc hezké a i když technické, tak přesto krásně plynule zaběhnutelné a běhavé tratě.
A teď ještě pár postřehů, které se mi nedařilo zařadit do všeobecného úvodu...
Páteční cestu se naší výpravě snažilo všemožně překazit sluníčko a nebýt Andulky a jejího bazénu a skvělého občerstvení, asi bychom tam ani nedojeli. Což se taky málem stalo. Ale prezenci jsme nakonec stihli.
V prvním běhu závodů, páteční odpolední zkoušce, Babsinka skončila na 4 překážce s rozbitým okem, když se místo na překážku trefila (tedy spíše netrefila) do kovového hrazení parkuru, které povalila.
V sobotu se Petě s Larinkou se ohromně dařilo a to tak, že se probojovaly až do úžasného nočního finále, které se běželo za umělého osvětlení a mělo opravdu fantastickou atmosféru a které zaslouženě vyhrály!
Nám se v sobotu naopak nedařilo vůbec. Tedy Babsinka byla skvělá, reagovala moc hezky, i když byla poněkud pomalejší. Mně se ale podařilo nás ve 3 bězích ze 4 diskvalifikovat tak, že jsem se na parkuru ztratila. Nebyla jsem sice jediná, neb se dělaly prohlídky dvou parkurů najednou a do samotných běhů pak zbývalo i několik hodin, ale, mělo mi být jasné, že bez tréninků to prostě do nekonečně jít nemůže a taky, že nešlo. Trochu jsem se obávala, co přinese neděle.
V neděli se mi ale dařilo lépe. Povedlo se mi držet myšlenku i moč (jak by řekl můj milovaný pan profesor dějepisu Kolář) a my dobíhaly. Tím ještě jednou velké díky mým nejbližším, bez nich by to bylo o poznání těžší, ne-li nemožné :)
Zůstávali jsme ještě do pondělí. Stěhovali se na poslední noc do chatičky do kempu... a večer se snažili zapojit do bujaré společnosti vos opěvujících Silas Boogka. Na jehož část tréninku jsme měli možnost se ráno podívat.
Cesta zpět a vynikající rožnovské frgály!
Kytka za promoci byla borec a přežila všechny cesty i pobyt a vyhozena byla z těžkým srdcem až včera.
Video po velkém usnesení nebude zveřejněno, stále se ještě na naše "výkony" nemohu dívat bez ovlhlých očí :))
Překrásné akční agility fotky v samostatné galerii ZDE
zapsala panička
cca 20. červen 2010 - TURNAJ SLADKÝCH NADĚJÍ a dny předcházející - Přes týden panička chodí denně do práce a tak se toho u nás moc neděje. O to víc se nemůžu dočkat tréninků. Zvlášť teď těch posledních. Přichází totiž vrchol flyballové sezóny - ME v Belgii, kam se ale my letos nevypravíme. Flyballová příprava i přesto vrcholí a to si takhle v pondělí přijde panička domů a lomí rukama. Podařilo se mi totiž neproveditelné. Díky střevním potížím, jsem přichystala doma překvapení, které si vyžádalo 3,5hodinovou nápravu bytu do původního stavu. Kupodivu se na mě panička nezlobila, spíš jí mě bylo líto. Znamenalo to pro mě ale dietku a vypuštění posledních předprázdninových 2 tréninků.
SOBOTA
Naštěstí víkend byl tu cobydup. Přijeli Dostálci a spol. a ubytovali se u nás. V sobotu sice někam všichni zmizeli. Prý na veledůležité agility závody s nějakým záhadným jménem QZ, ale prý byly velmi významné a na kterých se moc dařilo našim kamarádům Peťce s Larinkou a to prý až tak moc, že jim panička pojede fandit v červenci na EO a v říjnu dokonce na MS!
Panička pobíhala po Praze, odkud si ale přinesla 1. místo za MHD bojovku a já čekala doma.
NEDĚLE
A v neděli jsem se konečně dočkala! Vyrazili jsme na další flyballové závody v pořadí - Turnaj sladkých nadějí, pořádaný námi letňanskými.
Já byla odpočatá a tak jsem byla nasazená hnedka dopoledne hned ve 2 rozbězích. I když jsem ještě v půlce týdne vypadala pohuble, všechno jsem dohnala, a odpočaté se mi dařily moc hezké časy a paničce OKy.
V odpolední části pak běhala již z tréninkových předevropích důvodů naše nejsilnější sestava a vtipným zjištěním bylo, že v tom úplně prvním a naopak úplně posledním běhu dne se Prágům podařilo zaběhnout shodný čas 17,99 sekundy, který byl zároveň nejrychlejším časem turnaje.
Jediným zklamáním byla snad jen neúčast našich největších soupeřů, Laviny. I tak jsme si ale turnaj moc užili a hlavně na závěr si řádně zamlsali na tradičních výborných dortíkách s marcipánovým pejskem uprostřed (i já kousek dostala, pšt:), o kterého se strhla málem bitka :)
Večer byl zakončený skvělou večeří a pařbou na historickém pc skvostu Commodoru64. A v deset jsme už všichni byli zalezlí v pelíškách a snažili se dohnat všechny síly.
P.S. nesmím zapomenout, že máme krásné nové flíballové dresy, a paničce je úplně akorát na míru!
P.S.2 přejeme všem HáTéčkám hodně štěstí při soubojích na ME. A Prágové, koukejte posunout ten rekord :-P
12. - 13. červen 2010 - PSÍ VÍKEND - flyballová předváděčka a MČR v dogfrisbee - Konečně zase mezi svými. Panička je nemožné líná, beru to tedy do svých tlapek.
SOBOTA
V sobotu jsme se s paničkou vypravily se opalovat a taky předvádět ukázky flyballu a dalších psích dovedností tradičně do Ctěnic. My šly na řadu jako první a předvádět jsme měly práci s clickrem. Připravené pro mě byly oblíbené 2 škopíčky a odměna za práci na nich. Sluníčko ale pařilo hodně a tak se mi vůbec nechtělo se soustředit, natož přemýšlet. K pobavení publika jsem tak stále zkoušela sympatičtější variantu s nacouváním a paničku dalo dost přemáhání dostat mě všema 4 packama do druhého umyvadla. Ale zadařilo se.
Následovaly obrany, kde exceloval Jim, a kterému jsem záviděla. Figurnat byl ale tak hodný, že si se mnou po skončení pohrál.
Po dlouhatánské pauze, ve které si šla panička naprat pupek do stínu zámecké restaurace a během které mě osvobodila ze zajetí hodná teta Evička, byly na řadě ukázky flyballu.
Panička byla k velkému překvapení pověřena úlohou nabíječe a tak se musela zaučit a pořádně křičet. Ale vše se zvládlo na jedničku, akorát já se musela jen dívat :(
Odměnou mi pak bylo odpoledně večerní posezení u nedaleké nádrže spolu s Evčou a Agnes. My psí holky bychom z ní asi nevylezly doteď. Proháněly jsme tenisáky a pořádaly závody, skoky daleké a prostě byla pohoda, paničky si alespoň máchaly nohy. Domů jsem přijela po dlouhé době zas naprosto vyřízená.
NEDĚLE
Druhá den jsme pak vyrazily podpořit Peťu s Larinkou na MČR v dogfrisbee do Nymburka. A opět byla pohoda! Prý o to větší, že panička nic nemusela. Měla foťák a nefotila, měla foťák a nezávodila, a že podobných připomínek, jak si to jako představuje, slyšela za ten den ze všech stran plno. Jenže já na ni tu páku nemám, už ani moje smutné psí oči nepomáhají. Nevím, co s ní. Ale i tak to byl prostě prima víkend!
22. květen 2010 - M.E.D.´s Trophy - Nezvykle, po 14 dnech od toho posledního, nás čekal další flyballový turnaj - 1. ročník M.E.D´s Trophy pořádaný Plzeňáky.
Opět jsme zvolily taxíka Evíka a komfort Evženky. Jela s náma tentokrát i Radka s knírajdama a bylo veselo, neb jsme přijely téměř pozdě. Téměř proto, protože to podle propozic pozdě bylo, ale jen o fous a všechno jsme řádné stihly.
Počasí bylo naplánované hezké, ale po uplynulých propršených 14 dnech nikdo slibné předpovědi nevěřil a nikdo tak nepřibalil letní výbavu. Mělo to alespoň výhodu tu, že jsme se nespálili, neb sluníčko opravdu svítilo po celý den dosti nemilosrdně.
Já se měla na místě dozvědět, zda budu běhat nejen s Babsou, ale i Miou. Hrozila totiž situace, že Jitka bude muset doma asistovat u porodu kelpinky Breeze. Ta si ale nakonec ještě pár dní počkala.
Ale abych se nenudila čekali mě opět hospitanti. Tentokrát ale poněkud zmatečněji. Během celého dne se u mě vystřídali tři a vůbec to bylo poměrně náročné hlídat si i jen to, kdy kde sedím. Do toho si poměrně vydatně zaběhala i Babsinka. Dopoledne zvládla 2 rozběhy. I když v tom prvním byla po kotrmelci přes překážku raději nahrazena Mienkou. O to víc se pak těšila na další rozběh a dávala to hlasitě najevo. Ona nikdy na flyballu neštěkala, vždy kvílela jak delfín, ale to, co předvádí poslední dobou, to je něco šíleného. Ona ječí doslova jak podsvinče a její dnešní hlasový projev nabral takových decibelů, že skutečně málem trhal bubínky. Evíku, nebolí tě to ucho z ní?
Dopolední část Round Robinu jsme vyhráli a ušetřili si do odpoledne jeden rozběh. Hned v úvodu jsme se také setkali s Hurikány a po dohodě na sebe pustili nejslabší sestavy. Babsinka si zaběhala a my vyhráli. Co víc si přát :) V následujícím rozběhu s Lavinou se ale Sáře rozeply zlobící kšíry a my tak přišli o přímý postup do finále.
Tam jsme se opět po střetnutí s Hurikány s tentokrát nasazenými naopak nejsilnějšími sestavami probojovali.
Vím, že se stále opakuji, ale finále bylo zas naprosto úžasné. Opět se rozhodovalo za nerozhodného stavu 2:2 až v posledním pátém běhu a opět to potřebné štěstíčko stálo pro tentokrát na straně skvěle běhajících soupeřů i přesto, že nejrychlejší sedmnáctkový čas dali opět Prágové. Druhé místo a úžasný medový dort byly tedy naše!
Nezbývá, než těšit se na další pokračování za měsíc do Letňan! A protože jsem si v mezičase užívala toho, že nejsem na závodech v roli pořadatele, zbyla mi i trocha času na to, abych vytáhla foťák. Tak třeba něco z těch přepálených fotek nakonec bude :)
zapsala panička
foto dorty: Martin Lišák
8. - 9. květen 2010 - 6. EAGER´S CUP - Trmice - Na první letošní flyballový turnaj jsme jeli jen po třech trénincích. Trochu zklamáním pro nás bylo, že v první divizi, kam jsme patřili, byly celkem jen 4 družstva a díky tomu tudíž i nepopulární typ závodu - Round Robin na sobotní zápolení. V praxi to znamenalo, že si jen tak nedotrénujeme střídačky, budeme muset sbírat bodíky a taktizovat, abychom do neděle nastoupili z té nejlepší možné pozice.
Paradoxně se nám to nakonec podařilo, aniž bychom to takto přesně plánovali. Ale to předbíhám.
Sobota byla pro mě také ve znamení oprášení si rozhodcovských pravidel a usednutí ke "světýlkům". Bylo to o něco horší, než loni, protože tam na mě po celou dobu dohlížela Šárka, kdežto letos jsem měla ve dvojici starťáků být já ta zkušenější a dohlížet na hospitanta. Tím se k mému velkému nadšení (myšleno upřímně!) stala PRK agentka Evča a i přesto, že jsme vyfasovaly poslední (většinou nejzmatečnější) 5. divizi, byla pohoda, žádné velké kiksy a hlavně legranda!
Sobota byla také ve znamení plno chyb, ale byl to první turnaj v sezóně, navíc po minimálním tréninku. Na plac se do jednoho rozběhu dostala i Babsinka. Strašně moc mě mile překvapila, a nejen mě, protože i dle slov Míly, "běhala jako zamlada". Nevím, zda za to mohlo moje snažení se navodit co nejvíc závodní atmosféru, nebo prostě to, že jí náramně vycházely krásné dlouhé ploché skoky, zkrátka Babska běhala svoje jedny z nejrychlejších časů a byla spokojenost na obou stranách.
Večer jsme po dlouhém přemítání s Evíkem zvolily strávit v Trmicích, na chlastačce a noc na zemi v klubovně. Nakonec se obě volby ukázaly jako ty nejvíc správné. Bylo veselo, Evík bavil všechny přítomné a zejména pak historka s hmyzem a helmou vykouzlila úsměv na tváři mnohým ještě i další den.
V klubovně zas bylo ticho, teplo a nechápu, proč jsem za celé 4 roky ještě nikdy nespala právě tam :)
NEDĚLE
Do nedělního DE jsme nastupovali až ze 3. místa. Jak jsem už předestírala, nakonec to byla nejlepší možná varianta a my dostali k prvnímu rozběhu sice průběžně umístěné 2. belgické družstvo BRABO´s Thunderdogs, ale ti zároveň byli nejpomalejším týmem z celé první divize a tak si proti nim opět mohla zaběhat slabší sestava s Babsinkou, která opět nezklamala a rozběh jsme 3:0 vyhráli.
Prágové se nakonec dostali do finále bez jediné prohry a tam už na nás čekala Lavina. Já z pozice zapisovatele a hlásiče výsledků měla nervy nadranc. Je to mnohem horší se "jen" dívat, než přímo závodit. Výkony to byly naprosto famózní, finále, jak má být a o vítězi se rozhodovalo za stavu 2:2 až v posledním pátém běhu. Bohužel stěstí tentokrát víc stálo při našich soupeřích a troufám si říct, že nebýt chybně opravené Sáry, která vlastně ani chybu neměla, prvenství by bylo už naše!
Takhle následovala pauza a podle pravidel systému "na dvě prohry" opakované finále. Opět naprosto vyrovnané výkony, chyb minimum, napětí, že by se dalo krájet a opět po 4 bězích nerozhodný stav 2:2. V posledním běhu, ale opět stálo víc štěstíčka při Lavině a zaslouženě tak vyhráli.
Po dlouhé době to bylo myslím finále, jaké si špičkový flyball zaslouží a já se zas nemohla nabažit toho, co zkrátka v jiném psím sportu nezažijete. Adrenalin, že kdo nezažil, nepochopí.
Uf, následovalo vyhlášení, zabalení a cesta k domovu.
Díky Evi za společnost a taxikaření, díky HáTéčka opět za parádní turnaj. Pro mě osobně ten nejhezčí ze všech českých turnajů. A také samozřejmě díky Prágové za další nevšední zážitky. Přijde mi až neuvěřitelné, že to byl již 4. Eager´s Cup, kde jsme s Babsinkou běhaly ve vašich řadách!
A tady už fotky
Máme videa!
zapsala panička
23. - 25. duben 2010 - 4. KIRICAN DISCDOG FREESTYLE - Tovačov - Ani nevím, jak se to celé přihodilo, nicméně nejenže jsme se vypravily na další dogfrisbee závody, já nás na ně dokonce přihlásila. A po té, co jsme se objevily na startovce, nebylo už cesty zpět.
Celá akce měla ale veselý ráz. Vše začalo už při plánování cesty do dalekého Tovačova. Prvotní plán, že pojedeme samy spolu s Peťou a její komplet medium partou vzal za své, když jsme se v rámci úspor režijních nákladů rozhodli jedno auto ušetřit, a sice Mufa. Peťa tak nalezla útočiště u pražsko-hradecké posádky, já spolu s Luckou od Garpa a Anetou od Stejsy u Háčka. V počtu 4 lidí a 4 psů jsme se poměrně dramaticky skládali do Astřičky. Nakonec nám část tašek vezly holky Urbášky a my se vcelku pohodlně vešli.
PÁTEK
Cesta proběhla hlavně v závěrečných pár kilometrech a jedné buchnuté peach vodky na zadních sedadlech poměrně bujaře :) Ale i přes všechny minuté kostely a nevyslechnuté rady, že: „tady už to musí být a máme zahnout doprava“, jsme se po pár najetých kilometrech navíc ocitli na místě. Sice o snídani chudší, ale jinak bez větší újmy.
Jelikož ale bylo po 22. hodině a jelikož jsme ještě stavěli za svitu reflektorů stan, k veselí u ohně jsme přišli s křížkem po funuse a po zjištění, že je zapotřebí se buď urychleně opít a tím zapadnout do již rozveseleného davu a nabýt tím možnosti se také bavit, nebo to raději otočit směr vymrzlý stan a načerpat pořádné síly na další večer, jsme zvolili druhou variantu, ponechali holky i značně povznesenou Peťu, která nám mimochodem dala košem a raději si spala zhýčkaně na posteli :-P svým vlastním osudům a šli spát.
Noc byla vtipná a k ránu, s teplotami troufám si říct okolo nuly, neskutečně ledová. Takže vhod přišel nejenom chytře přibalený kulíšek, ale zejména Cruft deka, bez které bych asi umrzla i ve svém spacáku do minus strašně moc stupňů. Holt už je to přeci jen děda, který zažil ještě má skautská léta (mimochodem má nevyčerpatelná studnice nikdy nezevšednitelných historek a zážitků... :) Dlouhé minuty nepohodlí si ovšem zažila nejspíš i Babsinka, která když asi poosmdesáté vylezla a zalezla ke mně dovnitř, byla nejspíš po osmdesáté první nemilosrdně odingnorována a zachránil jí před jistou smrtí umrznutím až Pavel hledající náhodou nad ránem teplé ponožky. :) Nutno ale říct, že další noc hezky a vděčně ležela se mnou, ani se nehla. :)
foto: Jájina
SOBOTA
A bylo tu ráno a horký den před námi. Jeho část jsem strávila hledáním Peti a úspěšně našla. Další část stresem z toho, že jsem na frisbee akci, a že tu všichni od rána třímají v rukou talíře a házejí si. Abychom tak úplně nevyčnívali z davu, začali jsme si taky házet. Nejdřív dobré, pak ještě lepší a nakonec všechny pokusy o delší hody jedna velká mizérie. Ale to jsme šly už na řadu v soutěžní disciplíně zvané SuperMinidistance.
Až na první hod se nám všechny kupodivu na naše poměry a to, že jsem naposledy s Babsou házela na minulé naší dogfrisbee akci před 6 měsíci ve Dvoře králové,vydařily. Já se ale bála do hodů opírat plnou silou, aby mi nešly šejdrem, a tak byly všechny „jen“ za 2 body. Nicméně Babsa překvapila, skvěle si nadbíhala, velké talíře chytala s přehledem, dokonce většinu ve výskoku a krásně a rychle se s nimi bez škobrtání o drny vracela. Pravda, terén byl naprosto luxusní, rovný, travnatý hustý sametový koberec tovačovského fotbalového klubu a nám hezky nahrával.
Nachytaly jsme nějaké ty bodíky a já až po našem vystoupení, při sledování dalších závodníků pomalu zjišťovala, že se oproti našemu předpředloňskému startu v této disciplíně něco změnilo a že se dají další půlbodíky nabrat i za chycení disku uprostřed pole. :) Tak lepší tohle vědět pozdě nežli později!
Zbytek dne jsem si už celá spokojená sama se sebou užívala sledováním ostatních výkonů, zejména pak freestylu, kde závodila i Peťa a holky, co jsme vezli. V podstatě, kde závodili všichni, krom nás :))
Sluníčko pálilo, že nás spálilo, k obědu byly vynikající kuřecí steaky, kulisu dotvářel urbáškovský psí obchůdek, kde jsem v celé frisbee rozněžnělosti zakoupila další dva disky a vůbec bylo pěkně. Jen ten foťák se mi ani moc nechtělo vyndavat, ale prckům fotbalistům majícím trénink na opačné straně prostranství jsem neodolala. Povětšinou jsem spíše klábosila, na zuby cenící Babsince jsem neúspěšně demonstrovala, jak pěkně jsme si tohle spolu v jejím štěněčím věku vyjasnily a byla všeobecně pohoda.
Večer jsme okoukli zámek, navštívili „pizzerku“ a vydali se hromadně pro proviant do Tesca do Přerova. Tam jsme ztropili ostudu a zas jsme obtěžkáni litry pití a pískacími lízátky (nostalgie jak blázen) zamířili zpátky do Tovačova. Tam se mezitím osazenstvo rozdělilo na jakési skupinky, například skupina gril, skupina doutnající ohýnek a nám se nějak nechtělo z vyhřátého auta ven, kde již začal panovat večerní chlad. Nakonec jsme tedy uspořádali pravou nefalšovanou CarParty s barmanem a barem vytvořeným z kufru auta. Jelikož ale dorazilo nakonec více hostů, než kapacita CarClubu mohla dovolit, přemístili jsme se poté ven na Car-vyhřívanou-pohovku pro 6 osob. Byla sranda.
NEDĚLE
Sil ubývalo, ale ranní sluníčko bylo naprosto perfektní a nabíjející. Jelikož jsem se ani pořádně nestihla rozkoukat, šla jsem na start druhého kola Minidistance nerozházená, ale s radami od Verči, že stačí, když hodím tak o metr dál a budou to chyty už za 3 body, jsem se snažila, seč mi síly stačily. A i když z toho asi žádný o moc delší hod nebyl, nasbíraly jsme bodíků mnohem více, než v kole prvním, takže obrovská spokojenost a konečné 14. Místo z téměř 40 závodníků mě velmi potěšilo. Tím spíš, že Babska byla nejvíc pidi pes ve startovním poli a metelila, seč jí nožičky stačily.
Zbytek dne utekl rychle a převážně s foťákem v ruce.
Naše spolupasažérky se však vyznamenaly a obě se umístily na stupních vítězů. Nakonec jsme tak štosovali do Astřičky nejenom o pár tašek navíc, ale i pytle s granulemi. Všecko se vešlo a mohlo se vyrazit na cestu směr domov. Odjížděli jsme krom pořadatelů poslední :)
Sluníčko nemilosrdně pálilo přes čelní sklo na můj dočervena zbarvený výstřih a připomínalo mi tak permanentně, jak krásné počasí nám vlastně vyšlo. Ono to celé tak nějak nakonec přes všechny počáteční nejčernější představy vyšlo a byl to parádní a nabíjející víkend. Díky všem zúčastněným za něj!
A tady už fotky.
zapsala panička
10. duben 2010 - AGILITY INTENZIVKA S BÁROU SAJDOKOVOU - Opatovice - Neuběhl ani týden a vypravily jsme se společně s Peťou a Larinkou na další intenzivku. Tentokrát ale do Opatovic ozkusit si trénink agility pod vedením účastnice MS Báry Sajdokové.
Ráno jsme Mufem nabraly v Řepích Peťu, ale i mojí maminu a se zastávkou na Barrandově, kde jsme ji ponechaly, jsme se přemístily na druhý konec Prahy. Tam už na nás čekal taxikář a nespolehlivě intuitivní snídaňový referent Pavel a mohlo se vyrazit.
Cesta ubíhala poklidně do chvíle dokud jsme nezačali v autě řešit, co bychom dělali, když bychom byli svědky nehody. Těsně před cílem a před finálním sjezdem před koncem hradecké dálnice se nám tak teorie předvedla v praxi. Ano, člověk opravdu reaguje intuitivně. Auto jedoucí před námi si totiž na poslední chvíli rozmyslelo, že se trefí na sjezd, strhlo volant, dostalo hodiny, zadkem škrtlo o svodidla, popoletělo vzduchem a dosedlo měkce do trávy na všechna 4 kola. Vypadalo to ale pravděpodobně mnohem hůř, než to ve skutečnosti naštěstí bylo. Pani řidička vylezla celá a schopná pohybu. Jen nám už nebylo moc do řeči a nakousaný koláč byl na chvíli odložen. Člověk tohle vídá vlastně téměř denně v Kobře 11 a tam je to sranda. Vidět to takhle přímo z první řady tedy osobně nic moc.
Ale to už jsme byli na místě. Vybalili židličky a šli se seznámit s pani trenérkou. Popravdě jsem nevěděla, co čekat a jelikož jsem asi nečekala nic, byla jsem nakonec moc mile překvapená a celkově spokojená. Intenzivka byla vedena naprosto jinak, než jsem zvyklá. Běhalo se méně, mluvilo více, ale to nám zrovna po náročném minulém víkendu naprosto vyhovovalo :)
Dopoledne jsme stihli zaběhnout jednu poměrně záludnou sekvenci. Trénovalo se podle velikostních kategorií, ale Bára se ještě každému týmu věnovala velmi individuálně a tak nebylo potřeba šťavit připravené pejsky u parkuru.
Novinkou, jak už jsem zmiňovala, pro nás bylo zařazení spousty povídání a teorie. Dalo by se říct, že vše, co jsem slyšela jsem ve své podstatě už znala, ale většinu toho nikdy neslyšela takto teoreticky přímo na tréninku a bylo to vlastně moc fajn si to všechno zopakovat. Navíc cvičící skupinka nebyla krom Peti složená z žádných super-hyper-závodníků, a tak jsem se po chvilce cítila velice uvolněně a příjemně.
Následovala polední pauza, ale obě jsme s Peťou měly po zaplacení intenzivky asi tak 20 Kč v peněžence, a tak jsme jen netrpělivě čekaly, až se vrátí Pavel z výletu, kam odjel fotit autíčka. Nakonec jsme celý den přežili o výborném megakoláči, který se nám ale ani ve třech lidech nepodařilo pravděpodobně díky jeho sladkosti zdolat. Těšily jsme se proto na zpáteční cestu a na návštěvu McDonaldu, kde jsme se díky stravenkám mohly my holky konečně rozšoupnout :)
Ale doba odjezdu byla ještě daleko a následoval další trénink, vyzkoušení skokové gymnastiky, kruhové cvičení na osamostatnění a důvěru v psa. Zakončovaly jsme pak nácvikem Francouzských otoček a Top Spinů, ve kterých jsme se díky praktickému nácviku o týden dřív u Lucy docela blýskly :)
Intenzivka to byla přes všechna černá očekávání a ranní zaječí úmysly, které nás s Peťou napadají záhadně poměrně často:)), naprosto výborná. Dokonce i počasí vyšlo naprosto na jedničku a ačkoliv hlásili celorepublikově průtrž mračen, a jen o pár kilometrů dál padaly dokonce kroupy, nám za celý den spadlo kapek jen pár a dokonce sem tam vysvitlo i sluníčko. Pořádná bouřka a průtrž nás pak zastihly až na zpáteční cestě. Ale nás hnala jen myšlenka velkého žlutého 
. Teda takhle moc jsem se do Mekáče už dlouho netěšila :)) Ale tělo mělo deficit soli a hranolky to jistily.
Zkrátka super den v super společnosti, díky!
P.S. Teď jsem zjistila, že v celém článku není ani jednou zmíněná Babsinka. Ehm, tak tedy, běhala moc hezky, dobře reagovala, obzvlášť na nové otočky a dokonce i relativně slušně skákala, že ani Bára neměla podezření, že by bylo něco v nepořádku. To si ona asi schovává na lepší příležitosti. A teď už fotky.
zapsala panička
3. - 5. duben 2010 - VELIKONOČNÍ PRODLOUŽENÝ VÍKEND - Rok se s rokem sešel a byly tu další Velikonoce a s nimi spojená velevážená vosí návštěva z Ostravy. Posádka Vosenky dorazila ale až v sobotu navečer a tak jsme ještě den strávily cestováním po republice. Ranní návštěvou agility závodů v Masečíně, kde jsme pozdravily staré známé a pak už přesunem do Kolína, kde jsme spolu s Pavlem Háčkem strávili prima fotící odpoledne na dostizích chrtů. To byl pro mě osobně zážitek a v moment, kdy se první námi vyfocený pes vykašlal v plném trysku na návnadu a šel se zvědavě podívat, co to tam u plůtku cvaká, by se v nás krve nedořezal!
Sobota byla také ve znamení návštěv restaurací. Vynikající oběd v Kolíně a tradiční večeře v barrandovské pizzerce. A to už dorazila Andulka a mohla začít večerní zábava, která ale byla oproti minulé tequila party poklidná a umírněná.
Ráno jsme tedy všichni bez jediného promile vyrazili na cvičák do Stodůlek. Počasí slibovalo déšť, ale místo toho nám po většinu dne dokonce svítilo sluníčko a když zalezlo, ohříval nás gril a teplé pochutiny z něj. Mimochodem výborný nápad! Jen při vzpomínkách na loňské sluníčko a rozkvetlé stromy nám byla trochu zima.
Luca byla v plné síle a tak nás nešetřila, ostatně ale kdy taky jo :) Nasadila nám brouka do hlavy, že jsme v Praze sto let za agilitími opicemi :) a proháněla nás o 106. A to tak, že jsem poprvé v historii na sklonku dne nezvládla její smrtelné rovinky a po několika desítkách neúspěšných pokusů a Babsích vysmátých ksichtíků jsem to vzdala a nedokončila.
Babsinka si ale trénink moc užívala, po prvopočátečních blbec-skocích se i hezky srovnala a dokonce se jí povedla vystřihnout omylem jedna sbíhaná zóna na kladině! Za to na áčku perlila, pečlivě z vrcholku číhala na to, kdy je přítomen oblouk a kdy ne a podle situace buď sbíhala nebo o to více radostněji plachtila. Jednou dokonce nevybrala náběh a zadní část tělíčka jí předběhla přední tak, že se celá o nástupku rozbila a skulila se dolů. Mám ale za to, že si toho vůbec nevšimla :)
Následovalo už jen bujaré loučení se s odjíždějící Andulkou a pak pondělí velikonoční. Neuschnu. A také děkuji za ochranu před "koledujícím kamarádem". Jen teď už nemůžu chodit nakupovat u nás do Alberta :) A setkání se s ním za hodinu po té, co mu bylo oznámeno, že už na sídlišti nebydlím, bylo také moc veselé...:)
Každopádně víkend to byl strávený opět maximálně parádně, zakončený opětovným hromadným poklidným večerním posezením u nás, ve vybrané společnosti VIP osob a s osobním fotografem k tomu :) A tak se můžete podívat na krásně zachycenou atmosféru celé velikonoční intenzivky ZDE.
Moje fotky ZDE
Andulky trefné povídání pak stojí také za zmínku a tak ZDE.
VIDEO se chystá.
zapsala panička
4. - 7. březen 2010 - S RUSSELL PARTOU NA HORY - BEDŘICHOV - První zimní russell sraz se náramně vyvedl. Až na to, že jsem už před ním nebyla co se zdravotního stavu úplně v kondici a dneska to na mě všechno dolehlo. Každopádně celé 4 dny jsme si tam výborně užili!
Ve čtvrtek jsme udělali PRK sraz, naskládali se do aut a hurá směr Jizerky. Cesty byly suché, sněhu pomálu a tak se jelo dobře, kdyby Míša jen neustále nezapomínala na to, že Muf je slabota a že cestu naštudovanou nemám a tudíž se jen snažím držet vší silou za ní a že 150 rozhodně plně naložená nepojedu :) O nějakém braní ohledu na to, že ji problikávám, či snad na ní troubím, nemohla být ani řeč :)) Ale zdárně jsme nakonec dojeli do cíle. Večer jsme ještě stihli krátkou vycházku a pak začalo chumelit a chumelilo a chumelilo celou noc i celý pátek a připadla velmi slušná sněhová pokrývka. Statečné jádro hned první večer vydrželo se bavit cca do 3 do rána.
V pátek jsme po dopoledním probouzení se a rozjímání a snídání vyrazili v chumelenici na Šámalku, kde jsme poobědvali u vypnutého topení a celý utahaní se po ujití asi celkových 7 km v hlubokém sněhu dopravili zpět na chalupu. Tím program končil :) Ti statečnější, do jejichž řad jsem se počítala i já, zopakovali noční sezení nad sklenkou něčeho dobrého, ale odpadli jsme mnohem dřív.
A už tu byla sobota a plánovaný výlet na Ještěd. Byla jsem ráda, že nemusím nutně jet Mufem a že jsme se poskládali do menšího počtu aut. Přepravili jsme se na záchytné parkoviště pod Ještěd a celá banda jsme se nahrnuli do lanovky, kterou jsme měli celou rezervovanou (video). Nahoře byla neskutečná kosa, ale taky nádherný výhled a pohádkově zasněžené a namrzlé stromy. Udělalo se pár povinných fotek a vydali jsme se dolů za střídání se počasí.
Pak jsme ale sešli z cesty, trefili se na běžkařskou trať a příliš pozdě si uvědomili, že se stále víceméně vzdalujeme od našich aut. Takže nastalo vzrůšo, kdy jsme se rozhodli risknout zkratku ze svahu mezi stromy a trefit nějakou cestu "zpátky". To se vcelku zadařilo, ale chudák Léňa s Járou, kteří s sebou měli i kočárek.
Po nějakém tom bloudění a nějakých asi 13 km v nohách jsme konečně došli do zarezervované restauračky a byli jsme zvědaví na skvosty, co nám tam za ty hříšné peníze nabídnou. Jídlo nakonec dobré bylo, obsluha už horší. Byli jsme rádi zpátky na chaloupce.
Ačkoliv to vypadalo, že jsou všichni, a obzvlášť náš kulturní referent Jára, který vláčel celou cestu kočárek, mrtví, nenechal nás v tom a večer se po pozvolném rozjezdu za zvukové kulisy Eviččina výběru Best of Hrůza opět protáhl do pozdních/ranních hodin.
O celou zábavu se postaral právě Jára, kterého v tom závěru nenechal ani Klokan a tak jsme se druhý den ráno budili s bolavým břichem od nekončícího smíchu. Prostě výborný! A to jsem původně chtěla jít spát před půlnocí.
Následuje několik po dlouhém zvažování publikovatelných videí :)
video č. 1 - Jára a Klokan - akce židle Hirošima
video č. 2 - Klokan a Jára - svěrací kazajka
video č. 3 - Mel Gibson - obruč
Poslední den bylo venku nádherné azuro. Málem jsme si ho ale neužili, neb nám vtipálci zatarasili dveře od pokoje matracemi a skříní. Vše jsme ale jako správné agentky vyřešily a následovala po snídani poslední minivycházka ke Kravínu. Poslední povinná fota. Venku bylo opravdu nádherně a vůbec se nám nechtělo odjíždět. Ale jak se říká, v nejlepším přestat!
Cesta zpátky byla ve znamení soli a největší šok jsem měla po příjezdu k nám do ulice, kde ačkoliv celý den pražilo sluníčko, tak bylo sněhu víc, než například v Liberci.
zapsala panička
Celá fotogalerie je zde
17. únor 2010 - POLICEJNÍ KONTROLA - Včera se nám s Babsou stala nevídaná věc a sice nás na sídlišti zastavila policejní hlídka. K mému pobavení byla dvojice standardně sestavená modelem "hodný a zlý". Měli zájem zkontrolovat Babsince čip. Možná mě teď zpětně mrzí, že jsem jim poradila, kde ho na Babsi hledat (po načipování se jí svezl dopředu na krk), možná jsme si tím ale na druhou stranu ušetřili ještě delší čekání, které po kontrole následovalo. A že jsme si tam tak pěkně spolu dobrých 10 minutek v zimě mlčky postáli.
Babsi nejprve oba pánové zaujali a to natolik, že se šla způsobně se posadit mezi ně. Mrzí mě velice, že jsem nebyla natolik pohotová a nevyfotila to. Neb to byl jeden z jejích podařenějších výstupů. Suverénně seděla u jednoho z policajtů u nohy, spokojená sama se sebou a tváříc se, že odteď patří oněm pánům, zbožně přitom upřeně hledíc jednomu z nich do tváře. To jednoho pobavilo, druhého už ne. Ale pro kolemjdoucí jsme rázem byli za atrakci :)
Po chvíli se pak Babsi začala klepat. Přeci jen není stavěná na nějaké vysedávání v mrazu a na mou nesmělou poznámku, že takhle to nepůjde, mi "zlý" policajt odpověděl, že ji mám příště oblékat. Na můj další pokus o hovor mi odvětil, že také ráno nepředpokládal, že bude odpoledne chodit po sídlišti kontrolovat čokly. By mě zajímalo, co komu asi tak provedl :)
Konečně mu zarachotilo ve vysílačce a byly jsme propuštěny, ale veselá jsem došla až domů :)
31. leden - 3. únor 2010 - OZDRAVNĚ-LIKVIDAČNÍ POBYT V LITOMYŠLI - Ačkoliv bych měla právě přijíždět po úmorné cestě do Frýdku-Místku na další kolo agi závodů Dostals Open, sedím doma a upřímně jsem ráda, že sedím. Ležet můžu jen na jednom boku, při cestování MHD trpím jak pes a při vyvažování nečekaného pohybu na zledovatělých chodníkách mi div nevyhrkávají slzy. Ale o tom už v článku.
Vše začalo naprosto vynikající úvahou nad tím, si trochu spočinout od školních povinností a vydat se ještě před skončením zkouškového k Andulce do "lázní". Nakonec jsme nebyly sto se domluvit i s Evičkou a trochu jsme se míjely, ale co se dalo dělat.
V neděli jsme se vypravily z Prahy a cesta vlakem opět nezklamala. Už na nádraží se to hemžilo nepřeberným množstvím dětí hrajících všemi barvami a to samé množství se rozhodlo se nacpat zrovna do našeho vlaku. V neděli v poledne!!! Ale přežily jsme a dokonce cestovaly i v sedě.
A pak už to mohlo začít, pravý nefalšovaný ozdravný pobyt zahrnující vše od snídaní ve švédském stylu téměř až do postele, automatického venčení Babsinky, doopravdického sáňkování! (ano, Andulka mi splnila můj odvěký dětský sen). To se náramně líbilo i Babsce a tak mám od ní památku na stehně v podobě pěkné modřiny, když se rozhodla, že mě z toho ďábelského stroje prostě sundá :). Když jsme zrovna nejedly, nečajíčkovaly, nečučely na filmy, nebo se nebrodily po kolena v závějích jezdily jsme na výlety autem. Tím posledním byla návštěva českotřebovského bazénu s tobogánem, který se mi z mě do teď nepochopitelných důvodů stal naprosto osudným. Při druhé jízdě jsem z něho vylézala a viděla kolem hlavy hvězdičky. Pozdějším zjištěním, když prvotní bolest hlavy trochu pominula, jsem shledala, že asi nebudu mít úplně v pořádku ani rameno a klíční kost, ale statečně jsem se rozhodla to rozplavat, nakonec byla nejjistějším místem pro pobyt vířivka.
Až na tuto malou nehodu jsme si to opravdu užívaly, taktéž následnou cestu pro Evičku s Jondou a Mortíkem, který se za měsíc zvětšil asi tak 5tinásobně :))), kteří vystoupili o stanici dřív :)) Ale sranda musí být. I když i ta jednou končí. A taky že skončila... Navíc tu byla středa a čas na návrat domů, rameno i hlava se po rozležení se v noci ozývaly o něco více a tak nějak nepanovala zrovna nejveselejší nálada. Každopádně díky holky za všechno!
Babsi degustuje energy thé :)
A protože je toto povídání celé víceméně o mně, přidám zmínku o Babsince, kterou čekalo v Litomyšli nepříjemné zjištění, když se kočka Bedřich rozhodla, že si ji vychová k obrazu svému. A tak to měla tak pěkně na háku, že Babsa se jí opravdu bála a dokonce pokorně i uhýbala ze dveří, když Béďa chtěla projít :)) Časy se holt mění a snad se blýská už jen na ty lepší!
15. - 17. leden 2010 - DOSTALS OPEN 1, aneb jde to i bez zón :) - Pejskaři jsou blázni a agiliťáci pak naprostí magoři, to už asi nepřekvapí nikoho. Jenže i mezi nimi se najdou ještě šílenější povahy, které se jen tak pro nic za nic nechají bez sebemenšího nátlaku a zaváhání na podzim nalákat na 2denní lednové halové závody. Na tom by ještě stále nebylo zas až tak nic podivného, kdyby to nebyla Peťa Hamšice a já, Pražandy každým coulem a závody konané Dostálky "poblíž", přesněji ve Sviadnově u Frýdku-Místku. Tedy, co by kamenem dohodil.
Jak se závody blížily, tím víc a víc v Praze a po celé republice sněžilo a mně se míň a míň chtělo vůbec jet, natož to odřídit. Proklínala jsem se, že se hlásím na závody (Peťo!), když stále (ano ještě stále :) nemáme dodělané zóny. Vlastně jsme se s nimi nepohnuly ani o píď, neb teď běháme na oblouky hlavně na radost a na rychlost a oběma nám to svědčí, ale na závodech, ani těch za humny, nemáme prostě co dělat!
Každopádně všechny aspoň náhradní možnosti odvozu selhaly a tak nezbylo, než ve čtvrtek probudit ze zimního spánku Mufa. Vykutat ho celého z pod hromady sněhu mi zabralo za pomoci mé první flyballové výhry - lopaty - dobrou hodinku. Následovalo odházení sněhu podél, abych mohla vůbec odrazit od pevniny. To mělo za následek totální fyzické vyčerpání mého chabého organismu. Ale v pátek jsme se statečně po obědě vydaly na cestu.
Ta proběhla vcelku poklidně. Nejhorší stav vozovky byl jednoznačně u nás v ulici. Frýdek Místek jsme našly bez problému, včetně Hotelového domu Paskov, kde jsme byly ubytované.
Těžko říct, zda to bylo naprostým vyčerpáním po cestě a nebo prostě beskydským ovzduším a místními, zkrátka jsme se nemohly přestat se všemu přitrouble smát. Za zmínku stojí především to, že budově chybělo 3. patro a v našem pokoji byla nakonec ubytovaná tajemná Petra Kavalírová, prostě jasný případ pro akta X :) Ale jinak bylo ubytování fajn, personál moc příjemný (milá až podezřelá změna oproti Praze). Babsinka měla po příjezdu poměrně závažné střevní a žaludeční potíže, ale po konzumaci Petiného loupáku se dala po zbytek víkendu do naprostého pořádku.
SOBOTA
Ale to už nám ráno zvonil budík a čekalo nás přesunutí do nedaleké haly. Tu jsme opět bez zaváhání našly. Já jsem ták strašně sikovná! :)
Hala pěkná, prostorná, ale všudypřítomná strašná zima, zima a zima. Kdo by to byl řekl v lednu :) Nepomáhaly ani ponožky do minus 15, ani vnitřní zařívadla všeho druhu. Než jsme se rozkoukaly, už jsme pomáhaly pořadatelům, našim přátelům z řad Vos. Bylo to vlastně prima, a tím, že jsem věděla, že nám o nic nejde, že Babsa stejně shazuje a zónu nebudeme mít ani jednu, jsem nebyla vůbec nervózní a podle toho vypadaly naše výsledky. Agility i jumping jsme zdárně dokončily a umístily se v obou případech do 10. místa s nějakými těmi chybičkami. Ve zkoušce jsem nás DISkla na poslední překážce, protože jsem prostě nestíhala a protože "na tu skočku, která je tam postavená navíc, stejně psi nekoukají". Vzpomněla jsem si na jeden článek z aktuálního čísla Psích sportů, když tam Babsi koukla a skočila ji :)
Den se ale vlekl a já byla ráda, když jsme se konečně vymrznutí přesunuli do poměrně luxusní restaurace, kde jsme museli svým zapraseným zjevem a některými požadavky na rozdělení porce na dva talíře, působit značně exoticky. Ale bylo tam teplo a jídlo a příjemná atmosféra podbarvená historkami Dostálků s jejich věčnými pořadatelskými peripetiemi či snad nečekanými a dosti šokujícími úvahami nad sexuální orientací agiliťáků :))
Ještě nás čekalo poměrně vtipné parkování do zmrzlých kolejí, kdy mi Muf začal hrabat nebezpečně blízko vedle stojících aut, Peťa šla statečně tlačit, ale bylo to prd platné, až se k činu opět dostala kamarádka lopata. Po příjezdu na pokoj jsme vzdaly veškeré snahy o cokoliv a umřely.
NEĎELE
Neděle, alespoň pro mě, nastala katastrofálně. Probudila jsem se strašně unavená a nehorázně mě rozčilovala Babsa, která celou noc pochodovala sem tam a obrala mě o většinu spánku. Také vidina toho, že už víme, co nás další den v hale čeká, nebyla zrovna růžová. Zima neodešla, naopak mrzlo ještě víc.
Nicméně mě rozladění velmi rychle přešlo. Opět se mi pohodově běhaly parkury pana rozhodčího Petra Rybáře (mimochodem, další blázen, co jede 2 dny mrznout přes celou republiku:) Opět jsme se DISkly ve zkoušce, ale agility i jumping dokončily a v jumpingu dokonce stály za 2. místo "na bedně"! Paradoxně jsem ale s tímto naším posledním výkonem byla nejmíň spokojená, asi hlavně proto, že se na mě přeci jen podepsala nervozita, vedení nebylo ideální a Babsi udělala několik zbytečných otoček. A to z jednoho prostého důvodu, vyhlašovaly se i součty těchto 4 otevřených běhů a my je nakonec všechny dokončily! Sice jsme měly odskákané všechny zóny snad kromě jedné houpačky, ale na druhou stranu Babsinka mile překvapila, byla moc pozorná, hezky reagovala a na sebe samou skutečně famózně skákala po oba dva dny a povedlo se jí shodit za celou tu dobu jen 3!! skočky, které stejně byly "moje". Měla jsem strašnou radost, která se ještě znásobila, když jsme v součtech kategorie SA2 obsadily neuvěřitelné 1. místo!!! Haháá, tak tohle by mě tedy dopředu nenapadlo ani náhodou i vzhledem k téměř nulové frekvenci našich agility tréninků. Jak je vidět i bez zón nemusíme objíždět jen jumpingové speciály :))
Peťa s Larinkou přebraly taky ceny, (které byly opravdu barevné a bohaté) za nějaká ta první místa a už jsme se loučily a v půl 5 vyrážely na dlouhou cestu směr domov. Byl to nakonec docela adrenalin, neb před Brnem začalo sněžit, za Brnem už na dálnici ležel sníh a já byla opravdu unavená a po chvíli i vykoukaná, že jsem byla moc ráda, když jsem po 6 hodinách konečně odemykala náš byt a napouštěla horkou vanu.
Každopádně musím říct, že to všechno za to stálo a proto se to pokusíme zopakovat už za tři týdny opět ve Sviadnově.
zapsala panička
VIDEO sestřih zde
foto hala: Lukáš Palm
3. leden 2010 - PROCHÁZKA TÉMĚŘ V LITOMYŠLI :-P - Jak už bylo prozrazeno v předchozím článku, v neděli 3. ledna (což bylo shodou okolností na den přesně jako loni!) jsme se po roce opět sešli v uskupení my s paničkou, Pája se smečkou, Pavel Háčko s autem a foťákem a tentokrát i Ivča s Jennuškou a Toničkou a opět nás čekal výlet podél Berounky.
Přály nám teploty mírně pod bodem mrazu a všude, včetně silnice ležel sníh. Letos jsme ale nebruslili, alespoň autíčko ne. Zato paničky byly na zemi každou chvíli, a prvenství v pádech si vybrala ta moje, která snad byla víc času na zemi než na nohách.
Procházka byla pohodová, zpočátku i slunečná a bez kabátků jsme ušli většinu cesty, tentokrát až k samotnému kříži. Chtěla jsem napsat, že jsem tu letos byla trapně už potřetí, ale dobrá dobrá, beru zpět. Panička mě násilím donutila se s ní vyfotit až na samém na okraji, za což si vysloužila označení, že je debil. A já teda souhlasím, vzhledem k tomu, jak cestou pořád padala, no byla jsem ráda, že jsme pryč.
Ale to nás to nejhorší ještě čekalo. Šílený sestup dolů do vesnice. Ačkoliv to z fotek nevypadá, cestička byla celá uklouzaná a dostat se dolů nám dalo skutečně zabrat.
Také benjamínek Tonička, nezvyklá na takovou zátěž už toho měla plné tlapičky a musela nést v batůžku.
Nicméně z Jána už je to zpátky do Srbska téměř co by kamenem dohodil a tak jsme upalovali podél Berounky zpátky k autíčku a domů do vany a do pelíšků. Letos to byl pořádký výkon a jsem zvědavá, zda panička dodrží ještě slib zimního výšlapu na Oblík a té Sněžky, i když v zájmu zachování vlastního zdraví se v posledním případě přimlouvám spíše za období jaro/léto.
Výletům zdar!
foto: Háčko, celá galerie
zde
