30. prosinec 2008 - 1. leden 2009 -  SILVESTROVSKÁ POHODA - Plánovala jsem sepsat článek, tak jako vždy, nicméně po přečtení reportáže u Andulky na stránkách toho nejsem dostatečně schopna. Ten už zkrátka nic nepředčí a jen ten doslova vystihuje a podtrhává náladu celého silvestrovského klání.
    Prosím, pokračujte tedy ZDE !!!
    

    Snad jen doplním, že celá akce byla jedna velká POHODA doplněná neustálou péčí ze strany Anči i její nejmilejší sestry Marty. Takový servis to není nikde, jen tady. Byl nám předkládán punčík, ovocné saláty, čajíčky, cukroví, snídaně švédského stylu a pořád nějaká pochutina stála před námi na stole připravená k ochutnání. Můj žaludek se na to sice zezačátku moc netvářil, ale dal si říct, ono kdo by si taky Anče dovolil odmlouvat, že :)
    Středu jsme začínali polední snídaní (je výhoda mít venčiče, který ochotně vstane v 8 ráno, vyvenčí i vašeho pejska a zas se neslyšně vrátí do postele, díky Evi), následovala nefalšovaná polární vycházka na Černou horu, při které mě přepadaly myšlenky typu, jaké to je vyčerpáním klesnout k zemi, umrznout, být zavát a nalezen o několik dní později náhodným zbloudilým chodcem. Asi všichni jsme se rádi vrátily zpět do tepla, kde jsme za odměnu vyhrály od Andulky fešné silvestrovské kornoutky, které jsme od té doby nesundaly z hlavy.
    Večer pak byl asi nejlepším Silvestrem, jaký jsem kdy zažila! Babsinka byla ale nejspíš natolik podchlazená z odpolední procházky, že odpadla téměř hned a ze zimního spánku se probouzela skoro celý večer a vypadala, že se nemíní probrat vůbec. Nakonec ji ale naše taneční kreace zaujaly natolik, že se šla také přidat. Byl to super večer se super lidmi, super hity a tím nejlepším ze šatníku Marty a Andulky. Bylo to něco neuvěřitelného a já všem děkuji, že jsem se mohla zúčastnit...
zapsala panička

     

     




27. - 29. prosinec 2008 -  SOCIALIZAČNÍ VÝLET DO OLOMOUCE - Prodloužený víkend jsme strávily nedaleko Olomouce v pejskařské rodině sviněk :)
    Dorazily jsme krátce před polednem, na nádraží nás vyzvedla Verča, ubytovaly jsme se, naobědvaly (vynikající krabí tyčinky v těstíčku, mňam!) a vypravily se na procházku kolem Svatého kopečku na Kartouzku, neboli zříceninu kostela litomyšlských kartuziánů. Procházku jsme dokončovaly za tmy a pesani vypadali, že toho mají dosti. I opustily jsme je, zanechaly doma a vydaly se v čisté dámském složení na večeři do Olomouce. Tam jsme se setkaly i s ostatními sviňkami, poklábosily, zašly na punč a rozjely se zpět domů. Spát jsme šly dlouho po půlnoci :)
    Ranní vstávání bylo horší a tak jsme se s hodinovým zpožděním vypravily s Markét a Verčou na cvičák. Vypadal úžasně a můžu upřímně říct, že závidíme. Podívaly jsme se na to, jak trénují holky, vyzkoušely si k mému velkému nadšení sbíhané zóny. A ačkoliv na začátku Babsi konec kladiny hodně řešila, přibržďovala, aby se následně mohla odpálit těsně nad zónou, nakonec hnaná čím dál do větší a větší rychlosti uzpůsobila a protáhla krok a vycházelo jí jak áčko tak kladina. (video)
    Měla jsem z toho opravdu dobrý pocit, neb makala úplně naplno a to se mi líbí. Takže je to další metoda, která mě zaujala a až bude možnost pravidelně (tj. několikrát do týdne) jezdit trénovat samostatnou kladinku, začnem vymýšlet co dál. Zda vydržet u terčíkové metody, která se mi moc zamlouvá, ale je dle mého názoru mnohem těžší pro načasování kliknutí a i pro samostatné vysvětlení pejskovi (z Babsi mám pocit, že se mi to dostatečně nedaří a ona si není ve svém tlapání na terčík natolik jistá) a nebo se vrhnout na nejistou dráhu téhle radostné sbíhané metody. Uvidíme. Klub agility nám přeje a upravením kvalifikačních kritérií pro MČR to vypadá, že bude více samostatných jumpingových závodů, kterých se budeme moct účastnit a tak úplně bez závodního dění nebudeme :)
    Následoval oběd (opět vynikající:) a cesta na zmrzlý frisbee trénink. Babsinka byla nadšená, Lucka s Markét, které v mrazu strávily o hodinu déle než my, už tolik nee, i přesto jsme ještě něco stihly potrénovat než padla tma, dozvěděly jsme se nějaké ty vychytávky a Lucce moc děkujeme za zdokumentování.
    Přesunuly jsme se zpět k Urbáškům a pokračovala večerní idyla. Já byla zmožená, Babsi taky a tak jsem měla co dělat, abych udržela otevřené oči. Nakonec jsem krizi překonala a spát se šlo opět po půlnoci. Mnou naplánovaný nedělní večerní odjezd se tak nekonal.
    V pondělí jsme pak dopoledne pojaly čistě teoreticky. Povídaly jsme si o psím chování, o klikru, o bakalářce (panebože) a bylo to hrozně zajímavé a přínosné. Chtěla bych tímto moc poděkovat celé Urbáškovic rodině, zejména pak Lídě, za spoustu nových poznatků a za zapůjčení literatury, Verče za ukázku cvičení na míčích a rady na pozitivní korekci nežádoucího chování a vůbec celé 8členné smečce fen, která skutečně přijala Babsi mezi sebe a ve které bylo zajímavé vyzkoušet si tyto nabyté vědomosti v praxi. Jelikož má Babsinka poměrně velký problém s komunikací s neznámými psy, byla tu zkušenost k nezaplacení a ještě jednou za ni moc a moc děkuji. Už samotné pozorování jejich chování bylo fascinující.
    Následoval odvoz na nádraží, nacpání se do přeplněného vlaku. Achjo, tak já už vážně nevím, kdy jezdit. Je to ale asi jedno, protože zdá se, že tato trať je vždy přeplněná, ať jedu kdy jedu. Naštosovaní v uličce jsme přetrpěly do Kolína, kde nás nečekaně vyzvedla mamina s Jendou, kteří zrovinka byli na výletě a pohodlně nás tak dopravili až domů. Příjemné zakončení příjemné akce :)
zapsala panička
Fotky z frisbee zde
 
foto: LuckyDarri




24. prosinec 2008 -  ŠTĚDRÝ VEČER - Tento den a hlavně pak večer je tím asi nejkrásnějším v roce. Předchází mu proměna bytu, vyvěšování barevných lucerniček, jmelí, voňavého jehličí, věnců, svíček... spousta zajímavých věcí. A i s páníkama se něco děje a já už dnes vím co. Večer má totiž přijít Ježíšek a tak se nemůžu dočkat, protože vždy má něco i pro mě!
    Celý den nemůžu zamhouřit oka, abych náhodou něco nepropásla. Zdobí se stromeček, u čehož k nelibosti paničky aktivně asistuji. Nechci se hnout z místnosti na krok, ale jsem nemilosrdně vyhozena, že prý musí panička ještě něco dopřipravit. Nosí barevné papíry a zavírá se do pokoje.
    A je to tady, večeře. Celá rodinka se schází u stolu, promlouvají, za svitu svíček usedají a jedí. Hrozně dlouho na můj vkus. Polévka, salát s řízkem, krájejí jablíčka a louskají oříšky. Nakonec dostanu do stolu něco i já a povede se mi zcizit oříšek. Ale proč jim to tak dlouho trvá? Já už chci vedle. Ke stromečku. Snažím se je popohánět.
    A konečně otvírají dveře a já se řítím k barevným dárkům. Jsem u vytržení a šmejdím pod celým stromkem a hledám ty své dárečky, které neomylně nacházím. Hezky po jednom je vyndávám ven a začínám je osvobozovat z papíru. Panička i její mamka jsou nadšené. Mačkají spoušť o 106 a říkají něco o tom, že je to stejná podívaná jak na malé děti. A přiznávám, já mám radost obrovskou. Jen nevím co popadnout dřív. Ucho, plyšák, kostička, všechno tak lákavě voní a píská a .... Když je po všem, dochroupu poslední ňaminky, hračky nechám na chvilku odpočinout a jdu se celá zmožená natáhnout na gauč. Bylo toho pro dnešek trochu moc. Tak ahoooj a všem přeji stejně pohodové svátky :)

Galerie zde




12. - 14. prosinec 2008 -  AGILITY INTENZIVKA KLOKOČOV II., aneb Díky, díky, taxikáři! - Letošní poslední agility intenzivka, a tím i návštěva slezských končin, je úspěšně za námi a jaká byla? Bezva! Ano, uznávám, je to už asi trapné hodnocení, ale když ony takové zkrátka jsou!
    PÁTEK
    Tahle byla v něčem krapátko jiná. Po dlouhé době (naposledy s námi jela před rokem a půl Terka Cliffová), jsem se nevypravila směr větřkovický kraj sama, ale tentokrát ve společnosti naší agility a studijní kámošky Andulky. V pátek večer jsem tedy po zdolání maratónu škola - práce - balení - úprk na vlak úspěšně absolvovala cestu do Chocně, v kupé spolu se třemi profesory z matematické fakulty v Brně. Byla to sice neocenitelná zkušenost (dostala jsem tipy na to, jak zfalšovat cesťák, abych si mohla z grantu pořídit nový notebook, jak ušetřit za baterii do sprchy a také mi byl nabídnut bonbon, který jsem si samozřejmě od naprosto cizích pánů odmítla vzít) ale docela ráda jsem nakonec vlak opustila.
    A nádraží nás už čekala Anča a její tatík taxikář, který nás odvezl rovnou do úžasné Litomyšlské čajovny. Byla to maximální pohoda, teda asi pro všechny zúčastněné krom Babsi, která byla naprosto fascinována volně poletujícím Jasmínem - andulkou.
    Doma následovalo Ančino zuřivé balení a poslouchání pohádky, ze které jsem slyšela ale bohužel asi tak pouze prvních 5 minut, protože jsem byla ták zmožená, že jsem lehla a spala.
    SOBOTA
    Což se nejevilo zas až tak špatný nápad, neb druhý den ráno nás čekalo brzké vstávání a cesta na vlak. Tímto bych chtěla poděkovat ochotné Martě, která bez remcání vstala v tu nekřesťanskou hodinu, aby nás odvezla do České Třebové na vlak.
    Cesta ubíhala v pohodě. Všechny tři přestupy jsme zvládly na jedničku a ani jeden vlak neměl zpoždění (vlastně i cestou zpátky, což je věc u Českých drah přímo nevídaná) a tak jsme krátce před 10 hodinou dorazily do Vítkova. Ještě jsme se paní u průvodčí ujišťovaly, která zastávka motoráčku to je. Když jsme vyslovily Klokočov, rozjasnila se jí tvář a zeptala se: "Vy jdete do té odzravovny, že?" Tak nevím, jestli jsme s Aničkou vypadaly tak zeleně, nezdravě, nebo jak vlastně. Každopádně byla tu zastávka a tam už na nás čekalo MurakTaxi.
    Peťa nás bleskově dopravil na statek a honem rychle na pokoj se ubytovat, převléct a šup do jízdárny. Tam právě běhali media a smallíci šli na řadu za chvilku, přijely jsme akorát :)
    No a pak není moc co psát. Trénink byl parádní. Babsinka běhala moc hezky, předváděla bezvadně provedený samostatný slalom, já se snažila na ní moc nikde nečekat a makat a makat a makat a snad se mi to i dařilo. Co nám ale nešlo vůbec byly zónečky. Ale vůbec. Nemalý vliv na to bude mít jistě to, že je vlastně na kladině téměř netrénujeme a áčko viděla Babsi po takové době, že se jí asi ani nebylo co divit. Nicméně i tak mi přišlo, že zkrátka má s touto metodou problém a dostatečně ji nechápe, což mělo v konečné fázi za následek, že brzdila celou sestupku a nebo se zastavila nahoře na áčku :( Takže teď váhám, co dál... Ono asi dokud nebude možnost trénovat někde několikrát do týdne kladinu, tak se z místa moc nehneme. Ale uvidíme, třeba se jí to v hlavince rozleží a příště zas bude šikovnější!
    Hlavní vliv na pohodovost intenzivek má samozřejmě složení trénujících a to bylo tentokráte skutečně vydařené, včetně naší skvělé trenérky Vrchní Vosy Lucy. Téměř polovinu osazenstva zaujímaly sviňky z Olomouce. Jmenovitě pak Verča, Maky a Lída Urbáškovy, Lucka s Dixulí a další a další Kiricani. Takže o zábavu bylo postaráno a pokud jsme zrovna neběhali, tak jsme vejrali a smáli se od ucha k uchu :)
    Sobotní večer jsme pak zamířili směr pizzerka Vítkov, kde jsme povečeřeli. Já sýrovou "polévku" s noky a 2 kousilínky masa, (Lída věděla, proč si objednala extra porci masa navíc a měla tak kousky 3:))) A pak jsme se bavili nad Slavíkem, který právě běžel v televizi. Po příjezdu zpět na ranč jsme ještě poseděli u videa z loňského MS a odebrali se do postýlek.
    NEDĚLE
    Ráno mě čekalo opět kruté vstávání, neb smallíci začínali. Nakonec to ale byla spíše výhoda, protože i jako první odpoledne končili :) Přijela se na nás podívat i Renča Baryčková a přivezla nám milé dárečky, za které ještě jednou moc děkuji:)
    A než jsme se nadáli, byl tu konec. Čekala nás cesta směr Praha a tady musím vzdát veliké díky naší víkendové spolubydlící Soně, která se nabídla, mě, Babsi, Anču a Bertu si naložila do svého pidiautíčka a odvezla nás na nádraží až do Hranic, takže jsme nemuseli ani přesedat! Vláček nám jel za moment a nebyl ani tak extrémně plný jako minule, i když jsme opět až do Olomouce stály. A jelikož to byl dřívější spoj, rozhodla jsem se, že skutečně pojedu rovnou až domů, že se v 10 večer ještě na hlaváku bát nebudu a tak jsem se v české Třebové rozloučila s Andulkou a pokračovala dál. Babsinka chrněla jak zabitá a já mrzla, protože klimatizace je sice dobrá věc, ale ne, když se nedá vypnout a ne, když na vás fouká celé tři hodiny, co se nehýbete a sedíte a ještě jste vymrzlí za celý víkend.
    V Praze nás pak ještě nečekaně vyzvedl kamarád Pavel a tím nás ušetřil tak hodinovému trmácení se tramvajkou...

    Díky všichni taxikáři, máte to u nás!!! :)
zapsala panička
Agilití fotky zde
   
foto: LuckyDarri




10. prosinec 2008 -  JAK SE MÁME, CO DĚLÁME? - Nic! Ne, to bych zas paničce křivdila. Ale nutno říct, že je to poslední dobou docela nuda. Ona je pořád v práci, nebo ve škole a když konečně přijde domů, tak většinou zas pracuje, namísto, aby se mnou zašla na pořádnou procházku. Vymlouvá se na zimu a na tmu. A když už se konečně rozhodne, že vyrazíme, tak prší a prší :( ...tak ať se pak nediví, že si vymýšlím vlastní zábavu.
    Ale abych si jen nestěžovala, tak dneska mě panička vzala s sebou do školy a já se jí za to poblinkala v tramvaji. A včera jsme podnikly dlouhou prochajdu do Holyně. A protože jsem měla tákovou radost, hned jsem vybrakovala doupě bezďáků a k paniččině ohromné radosti jsem si přinesla i trofej v podobě "prý odporné" fusekle. Ale neměla to srdce mi jí zakázat, když viděla, jak jsem z úlovku nadšená :) Také říkala něco o tom, že si beru vzor v Mikeym, ale to jsem nějak nechápala. No což. Jelikož mi panička odmítala házet šišku, tak jsem se jí za trest vyválela v něčem ohromně voňavém a aby toho nebylo málo, přinesla jsem jí pak místo šišky raději 2 metrový klacík a chtěla jí ho podat, ale špatně jsem se trefila a vzala jí s ním přes nohy ...Ale mně se procházka moc líbila. Dokonce byla zakončená probíhačkou se stafbulíkem Faru. S tou si vždycky náramně vyblbnu. Jen nevím, proč k nim chodíme na návštěvu teď tak málo?

    Ale víte, co je úplně ze všeho nejhorší, že teď vůbec nejezdíme na tréninky a to je tedy velmi mrzuté. Dokonce ani kladinku doma už moc pravidelně netrénujeme. Mohli byste, prosím, té mé paničce někdo domluvit?




29. - 30. listopad 2008 -  SLUNÍČKOVÁ NÁVŠTĚVA Konečně se nám podařilo se s Lucinkou domluvit a přijela za námi na návštěvu. Tedy přesněji i se svýma chlupatýma holkama dorazila na Hůrku, kde jsme je s Babsi vyzvedly a pak následoval přechod Prokopského údolí k nám na Barrandov. Procházka to byla super! I když bylo poměrně sychravo a šero, nebyla nějak velká zima a Babsi s bordeřičkou Algidou si padly náramně do oka a tak se honily celou vycházku.
    Když se začalo stmívat, vydaly jsme se zpátky do sídliště a přímo do Kaskád do mé oblíbené pizzerky, kde nás uvítali i s pejskama. Ti padli k topení a my s Lucinkou se vydatně nadlábly vynikajících zapečených smetanových brambůrek s listovým špenátem (nedám na ně dopustit), horkými nápoji a navrch sladkou tečkou v podobě medovníku Marlenky. Mńam!
    Naprosto přecpané a uťapané jsme se vydaly směr domov. Psím holkám evidentně hodina v pizzerce stačila k opětovnému načerpání sil a tak zas lítaly jak blázínci. To pokračovalo i doma, kde se praly a blbnuly minimálně další hodinu, než se přidaly k nám do obýváku a poklimbávaly s námi.
    Ráno jsme se probraly, až jsme uznaly za vhodné, nasnídaly se, nechaly ty dvě hyperaktivky si pohrát a pak se všechny vydaly společně na tramvajku.
    Moc Lucince děkuji za milou návštěvu. Bylo to moc super a takové poklidné a pohodové a pesandy se přitom vyblbly dosyta. Snad to brzy zopakujem!
     A já mám neskutečnou radost i z toho, že Babsi se stává čím dál tím míň morousovatá a čím dál tím víc si hraje, i se štěndama a mlaďochama a dokonce i doma je na návštěvy příjemná. Tak snad se to bude jen a jen lepšit a jednoho dne se na mě nebude příliš zlobit, až jí pořídim kámošku :)
zapsala panička
       





18. listopad 2008 -  TRÉNINK U GRYGARA a DECHOVÁ ZKOUŠKA - Vydaly jsme se opět vyzkoušet odolnost paniččiných nervů k Tondovi. Cesta uběhla tentokrát bez komplikací. Konečně jsme viděly, jak to v Řitce na křižovatce vlastně vypadá :))
    Smallíků bylo více a panička si připadala trochu lépe. I když po počáteční docela vyvedené sekvenci, kdy nám Tonda i zatleskal! Nutno říct, že je zde opravdu vidět, kdo to v naší dvojici nejvíc voře, na mě nepadla zatím ani jedna jediná stížnost, to panička je absolutně nemožná.
    Pak se běhala sekvence s obtížným náběhem do látkového tunelu, která se nám myslím na 3. pokus docela krásně vyvedla. A následoval celý parkur, kde jsem byla tak rozjuchaná (to víte, všichni pejsci jsou tam maximálně natěšení a to vás vyhecuje), že jsem nebyla vůbec soustředěná. Panička mě nechávala odloženou na startu a já se hlasitě domáhala toho, abych už mohla běžet (je pravda, že tohle jsem ještě nikdy nedělala). Pak jsem ale odmítala stočit se po 2 rovných skočkách směrem k paničce a chtěla jsem pokračovat dáááál. Nějaký zdržování s otočkou kolem bočnice. Pche. Panička dostala výtku, že tohle umí každý i na první hodině agility. Tak jako nevím. Když se nám to po několika pokusech povedlo, vypadala jsem z poslední třetiny slalomu a frrr hop do opodál stojícího lákavého kruhu. Opět panička dostala vynadáno, že jak je možné, že nepozná, že do kruhu čučím, když jsem její, když TO pozná i Tonda. No, asi by si měla víc všímat, chi. Příště mi už nedovolila ze slalomu vypadnout předčasně, ale v kruhu jsem skončila opět. Napotřetí jsme všechny nástrahy překonaly a doběhly až do cíle.
    Byla jsem se sebou maximálně spokojená, panička už taky nevypadala tak zdrchaně, jak poprvé, a tak doufám, že se do Řitky ještě někdy vypravíme!
    Cesta zpátky nám pak připravila pár šoků. Nejprve když panička periferně zahlídla pohyb z boku mířící velice rychle na vozovku. Myslela v prvním momentě, že je to nějaké zvíře, a málem v tu chvíli ani nedýchala. Naštěstí to byla jen souška kutálející se ve vichru. A podruhé, když si to tak šinula liduprázdným Radotínem a najednou blikačka a policie už nás směrovala ke krajnici.Bylo to úplně poprvé, co nás stavěli policajti. Naštěstí jsme žádný přestupek neudělali a byla to je namátková kontrola, při které si panička vyzkoušela, jaké to je dýchnout si do balónku. Jelikož nic nepožila, mohla zpátky nasednout a za zpestření 2 černých koček, které nám přeběhly přes cestu, jsme bezpečně dorazily konečně domů.



15. - 17. listopad 2008 -  POŘÁDNĚ NABITÝ PRODLOUŽENÝ VÍKEND
    SOBOTA
    Vše začalo v sobotu, kdy se panička ráno sebrala a odjela na výstavu do Letňan, aniž by se jen trochu zastyděla, že mě nebere s sebou. Prý je to pro moje dobro, že tam bude spousta lidí, kteří by mě ušlapali a že bych se na vodítku jen zbytečně nudila.
    Ještě větší opovážlivost mi ale přišlo následující. Paničky kamarádka Verča s výmarskou ohařkou HoneyBunny dostaly CACe a BOBa a tím pádem byly zařazeny automaticky do odpoledních soutěží o vítěze celé skupiny. Toto posuzování bylo ale opravdu až na sklonku dne, a tak panička se svou slabou vůlí byla většinově přehlasována a zůstala. Malé plus u mě má za to, že prý přeci jen měla špatný pocit, že já jsem chudinka malá celý den samotinká doma. Čas si krátila poletováním mezi všemi možnými známými ať už u výstavních kruhů (borderky, JRTi a PRTi, výmaráci a kdoví co ještě), tak také fanděním u parkůru agility, v hale na MČR v obedienci, dále pak také jídlem, posilňováním se panáky slivovice a nacvičováním aplausu pro vítěze. Pochvalu ale dostala alespoň za dovezené pamlsky a novou přetahovací kůži. Prý také děkuje Háčkovi za odvoz a já mu a Verče naopak někdy pěkně vytmavím, že mě tam paničku zdrželi tak dlouho!
    Tím, ale dnešek nekončil, naopak. Večer totiž přijeli Dostálci a s nimi i jejich psi!
    Venku mi to přišla sranda, že jsem s nima mohla blbnout, ale nějak jsem přestala chápat ve chvíli, kdy se všichni vydali směrem k našim vchodovým dveřím. Byla jsem v šoku a dvounožci se mi smáli, prý mému výrazu, který jsem v tu chvíli nasadila. No ale pochopte.
    Doma jsem si však zjednala pořádek a byl klid. Kluci byli relativně hodní a nedovolili si mě otravovat. Spát se šlo po 2 hodině ranní.
    NEDĚLE
    Panička odmítla ráno vstávat a jet na 9. hodinu opět do Letňan fandit Andulce s Bertíkem v závodech Obedience (a kterým patří naše obrovská gratulace!!!) Vstávali jsme poněkud později a Dostálci poté skutečně do Letňan vyrazili. My zůstali spolu s paničkou a Neem, Monťou a Misíkem doma. Venku bylo docela ošklivo. Panička se pokoušela dodělávat doma nějaké resty a už tu byl večer a Dostálci. Vydali jsme se autem na venčení někam, kde bude plac na vyběhání a světlo, ale začalo pršet. Nakonec se tedy od venčení upustilo a páníci jeli nakupovat a rychle zpátky na Barrandov, obejít v kapkách blok a honem domů. Spát se šlo podstatně dřív.
    PONDĚLÍ
    Čekala nás další agility intenzivka. Hurá. Ačkoliv večerní déšť nenasvědčoval ničemu dobrému, ráno bylo SUCHO. A tak jsme se vydali směr Stodůlky. Smallíci začínali a sešla se poměrně velmi početná skupinka. Každá velikostní kategorie stihla 3 kola. Potrénovali jsme opět vedení na dálku, rozlišovačky a zóny na terčík (i když nevypadaly tak pěkně, jako v Klokočově, panička zářila, že konečně vím, o čem ta metoda je a že se snažím). Dokonce jsem ani tolik neutíkala za Lucou a snažila se vnímat paničku. Chvilku jsem jí trápila tím, že vlastně běhám jen za patama a nevím, co to znamená pracovat samostatně, ale také jsem se pak snažila a nejvíc jsem byla pochválená za rozlišovačku kladina/slalom, kdy jsem na povel změnila dráhu a zaplula mezi tyčky, i když jsem mířila přímo na kladinu.
    Den to byl strávený tradičně parádně a i když byla pekelná zima, sem tam mezi mraky bylo vidět i sluníčko a bylo tak hned snesitelněji.
    Příjemně unavené jsme nasedly zpátky do Mufa a panička vyrazila směr Hostivař. Samozřejmě, že sjela zas někde úplně blbě, ale zázrakem se našla u Tesca :)) Nicméně stejně volala příteli na telefonu, než cvičák, kde probíhala flyballová Hoptropí schůze, našla. Chvilku jsme tam pobyly a celé utrmácené se vydaly na cestu domů nabírat po náročném víkendu síly.

     
foto: Háčko




8. - 9. listopad 2008 -  AGILITY INTENZIVKA KLOKOČOV - Po dlouhatánské době jsme se vypravily s Babsi vláčkem směr severní Morava a jak jinak než do Ostravy. Na nádraží nás vyzvedlo MurakTaxi a jeli jsme k Dostálkům domů (díky za azyl a pohoštění). Tam jsme nejprve obhlédli Lucčinu novou Felinku, povečeřeli, popili vínko (někteří více než jiní, že:)) a klábosili dlouho do noci.
    SOBOTA
    Ranní vstávání bylo kruté. Přesunuli jsme se do auta a za šoférování novopečené řidičky Lucy jsme se dopravili na ranč do Klokočova. Rychle jsme se ubytovali a už spěchali do jízdárny a trénovali a trénovali a trénovali.
    Bylo to bezva, sjelo se hodně známých tváří, hlavně Sviňky z Olomouce s kachní famílií, ač zatím ne v celé sestavě(těším se na prosinec), ale i naši internetoví JRTí ostravští přátelé Marcelka s rodinou a dorazila i Lenka Cábovka. Rozhodně nebyla nuda.
    Stihly jsme za den tři tréninky a dařilo se nám střídavě. Ona totiž Babsinka je někdy úžasně ovladatelná a vnímavá a jindy je prostě jak hlušec a běží si mermomocí po svém. Opět jsme zkoušely freestyle, ale i kontaktní vedení na přesnost. Potrénovala jsem si mé „oblíbené“ otočky na čelo a osamostatňování Babsi v různých sekvencích. Také jsem Luce nařídila, ať mě honí, ať se opravdu snažím a běhám. Zlatý hřeb dne ale byly naše zóny. Stalo se totiž něco neuvěřitelného a po mém počátečním skoro marném snažení se, najednou Babsi procitla a za asistence naší trenérky předváděla nádherně vypracované zóny na terčík, pěkně rychlé a v tempu, a dokonce zvládla i test s celým áčkem a celou kladinou. Ťuk. Ťuk. Snad to nezakřiknu a snad jsme skutečně na dobré cestě. Neb se ukázalo, že Babsi opravdu ví moc dobře, co se po ní chce a při špatném provedení a absenci kliknutí se sama vrací na zónu a staví se do pozice „two on two of“, kterou jsem ji ani nikdy cíleně neučila. Tak uvidíme. Každopádně radost jsem z toho měla obrovskou.
    Večer jsme se sešli v klubovně a promítali video natočené během dne. Lucka tak interaktivně komentovala naše chyby a názorně na modelu parkuru radila co a jak. Smlsli jsme si na vynikajících rožnovských Grygarových :-D frgálech a spát se šlo opět velice pozdě.
    NEDĚLE
    V neděli jsem se opět nemohla vyhrabat z postele, naštěstí smallíci šli na řadu až jako poslední. K naší velké radosti dorazila potrénovat i Renča Baryčková a tak byla opět super společnost.
    Pilovali jsme sekvence, ale Babsi byla až přespříliš nadšená z klikající a dobrůtky rozdávající Lucky a tak po ní celou dobu brečela, zatímco běhali jiní, a když jsme běhaly my, pořád očima po ní bloudila a bylo celkem náročné s ní pracovat. Už už mi pomalu začínaly téct nervíčky, ale naštěstí šla na řadu další skupina. Odpoledne jsme zvládly ještě jeden trénink, opět krásné zóny, a pak už jsme musely jít balit, uklízet pokoje a chystat se k odjezdu na vlak. Nestihly jsme tak poslední rozběhovky, ale aspoň jsem nemusela chytat přípoj a přesedat a hodná Renča nás odvezla až na vlak do Studénky. Děkujeme!
    Musím říct, že areál ranče byl úplně super, pokojíčky malé, ale útulné, akorát chyběly odpadkové koše. Babsi mi udělala obrovskou radost a to nejenom zónama, ale také tím, že se opět velice snažila při skákání a jen velice málo skoček padalo dolů. Já snad doopravdy budu muset začít chodit pravidělně běhat :-X :-O A bere se za běhání sprintů i squash?? O:-)

    Cesta zpátky byla zážitek! Už ve Studénce se vlak naplnil až po hranici únosnosti. V prostoru mezi dveřmi, u záchodků, nás nakonec stálo asi 8 studentů s baťohama a já s Babsi. Ta odmítala sedět na kusu volné podlahy o rozměrech 10 x 20 centimetrů, ale nakonec se stočila do klubíčka a snažila se spát. Docela jsem jí záviděla. V Suchdole nad Odrou, kde jsem původně měla teprve nastupovat, už se do vlaku nevešel téměř nikdo a že lidí na perónu stálo hodně. K nám se vecpal jeden chlápek. Když už nic jiného, bylo docela veselo. Díky bohu za Olomouc, město studentů, kde jich poměrně dost vystoupilo a my se tak mohli posunout blíže ke kupéčkům. S Babsi se nám podařilo ukořistit poslední volné místo, co v tomto vagónu asi bylo. Sesunula jsem se do sedačky, rozbalila Babsi tašku a usnuly jsme obě za tichého rozhovoru dvou studentů MatFyzu sedících naproti nám, kteří velmi zaujatě řešili problematiku indukce u elektrických obvodů trolejbusů.
    Domů jsme dorazily utahané až kolem 23. hodiny, ale strašně spokojené. Jen se neptejte, jak se mi dneska vstávalo na 7 do práce... asi bych se sebou měla začít něco dělat, nějak mi ten permanentní nedostatek spánku nedělá dobře. Jen doufám, že Babsi se nestihla dospat přes den :))
zapsala panička
 
foto: Grzywačovi




4. listopad 2008 -  TRÉNINK U GRYGARA, aneb ztraceny v Řitce - Jelikož je to s trénovaním v Praze bída a přes zimu ještě větší, rozhodly jsme se společně s Péťou od Lary, že zkusíme tréninky u Tondy Grygara v koňské jízdárně v nedaleké Řitce. Plán byl tedy na světě a my se nahlásily hned na příští týden
    Za pomoci kolegů v práci jsem si vytiskla podrobný itinerář cesty, kudy do Řitky a ten dostala vyděšená Peťa ihned po nasednutí auta do rukou. Nakonec se ale musím pochválit, že bych sama trefila (ha KONEČNĚ) a podle plánku jsem jen ujišťovala, že jedu opravdu správně.
    Přes Chuchli jsme se dostaly na Strakonickou a celkem bez problémů přijely i ke sjezdu do samotné Řitky. Tam ale začala ta pravá sranda. Pár kilometrů před totiž padla přímo neskutečná mlha, že bylo jen tak tak vidět na pár metrů. Samozřejmě, že ani jedna z nás netušila, kde se statek Veselka, v jehož jízdárně měl trénink probíhat, nachází. Já si však prozřetelně našla jeho polohu na internetu a jela jsem tedy domnělým směrem.
    "Před námi by měla být křižovatka", hlásím.
    A opravdu, míjíme opodál stojící značku "dej přednost". Ha, tak tu bychom našly. Snažím se nějak držet čehokoliv, co by prozradilo, kudy komunikace vede, ale marně. Bílé středové čáry a krajnice zkrátka chybí. Je to bžunda. Projíždíme asi skrz křižovatku a zjišťuji, že jsem nejspíš přejela odbočku. Otáčím se tedy na parkovišti a snažím se vrátit. Ono ale najít odbočku doleva není jen tak. Spíš asi jen velkým štěstím se mi to nakonec daří a my pokračujeme po asfaltce. Intuitivně zabočuji ještě jednou vlevo a už míjíme dvoje otevřená vrata do statku.
    "To musí být ono", snažím se znít přesvědčivě. "Jenže které?"
    Popojedu rovně do těch, která jsou přímo před námi. Nakoukneme na prostranství, jež se za nimi nachází a podle zaparkovaných traktorů, které se tyčí ve slabém světle jediné v dálce svítící lampy usoudíme, že tady to asi nebude. Vycouvávám a vjíždím do druhých vrat. Zdá se to jako příjezdová cesta, hurá. Jenže po pár metrech málem brzdím přímo o hrazení kolbiště. S hrůzou zjišťuji, že se tudy pokračovat nedá a místo na otočení tu také není.
    "A sakra!", kleju. "Já nic nevidím! Já odtud nemůžu vycouvat! Já se bojím!"
    Jenže jelikož mi nic jiného nezbývá, musím se o to pokusit. S vypětím veškerých sil se mi to nakonec povede, ale mám dost :)
    Vracíme se zpátky na křižovatku a uhýbáme znovu na parkoviště za ní. Peťa volá příteli na telefonu, který už tu byl a ten nás posílá zpátky do vrat s traktory. Tak přeci jen můj úsudek nebyl tak moc špatný. Opět se prokousávám skrz křižovatku. Vjíždíme do vrat a hledáme, kde asi tak stojí jízdárna. Nakonec se vybíhám zeptat jediné živé duše široko daleko a zjišťuji, že je to také agiliťák. Říká mi srdečné "ahoj" a radu, že zaparkovat mám všude kolem, kde se mi chce. Prozíravě se otáčím čumákem směrem k výjezdu a nastává čekání. Daly jsme si s Peťou dostatečnou časovou rezervu a jsem za ni teď nesmírně vděčná. Ostatní přijíždějí díky zácpám až přesně v 18 hod.

    Jestli si myslíte, že tím horor úterního večera skončil, tak ne, neskončil!

    V jízdárně se postavily překážky na rozeskákání a následně první skočkový parkur. Prošli jsme si trať a když jsme s Babsi šly na věc, Tonda mi podal ruku a jen řekl: "A vy to půjdete pozpátku". Zalapala jsem po dechu a zjistila jsem, že vůbec netuším, kudy to pozpátku vede. Pokusila jsem se trať zaběhnout, nicméně po pár skočkách jsem se zamotala a tak jsem rychle parkur opustila. Přítomnost trenéra s velkým "T" ale i samých cizích týmů, kteří běhají mnohonásobně lépe, než my, na mě působila mnohem více, než bych si přála a sebejistotě při vedení mi to nedodalo.
    Pak šla běhat i Péťa s Larou a Grygar měl okamžitě jeden postřeh, že trénujeme určitě spolu, že běháme úplně stejným stylem. Já to mohla brát jako kompliment, pro chuděrku Petru srovnání s námi zrovna poklona asi nebyla :( Každopádně tak jako tak nám bylo vytknuto, že neběháme se psem vůbec v kontaktu.
    Ačkoliv jsem zezačátku moc nechápala, co ten pojem znamená, rozhodně se nám nepovedlo přesvědčit trenéra, byť jen maličko, o opaku. Babsinka byla totiž NADŠENÁ. Je pravda, že překážky vídáme poslední dobou dost sporadicky a ona je tááák miluje, takže to vypadalo asi tak, že celá epilepticky klepající se neustále pobíhala a poskakovala kolem mě. Při tom cvakala zubama a i když je to už poměrně dlouhá doba, co jsem od ní naposledy měla otisk na svém těle, tak tentokrát se trefila a hned dvakrát. Modřina a červený kousanec na mém předloktí hraje barvami i dnes. Bohužel přespřílišná natěšenost měla za následek i roztěkanost a tím pádem i vliv na hezkou voditelnost a vnímavost, kterou jsem si poslední dobou u Babsi tolik pochvalovala. Tady na mě doslova a do písmene bodala a běžela si sama, kam se jí zrovna zachtělo. Ve výsledku jsme se v jedné sekvenci nebyly schopné dostat za třetí překážku (ach, jak mi to připomnělo náš úplně první trénink u Grygara letos na začátku roku:)), protože prostě já se nehýbala tak, jak bych měla a Babsi se zas neobtěžovala mě vůbec sledovat a valila si dopředu po svém. Zkrátka taková docela nefalšovaná katastrofa, umocněná tím, že jsem ještě k tomu všemu měla hrozný pocit z toho, že zbytek zdržujeme, když nám Tonda každý nás pohyb do detailu rozebírá a dává rady.
    Nakonec jsme toho vlastně moc nezaběhly, Babsi nebyla dostatečně při smyslech :) Z jednoho mám ale radost a to sice, že ačkoliv byl povrch v jízdárně hodně hluboký a pár tyček dolů šlo, že se Babsinka opravdu snažila, makala naplno a docela slušně skákala.
    Po skončení jsme se rozloučily a zapsaly se na další trénink za 14 dní. Popravdě jsem sice váhala, ale ne, nebudu zbabělec a zkusím to ještě. Nemáme co ztratit, a získat můžeme hodně!

    Ani nevím, kdo z později dorazivších prohlásil, že venku už žádná mlha není. Byla, a pořád stejně neprostupná. Ven ze statku jsme trefily a šipku směřující na Strakonickou směr Praha, jsme také úspěšně objevily. Nicméně nájezd samotný už ne:) Až nám přišlo divné, že příliš dlouho kopírujeme hlavní silnici a stále nic. Když naše cesta začala po pár desítkách metrů odbočovat ostrou zatáčkou kamsi do lesa, bylo na čase se otočit a zamířit zpátky. Naštěstí i z druhé strany byla směrovka a tak nás už spolehlivě navedla až na hlavní. Zbytek cesty proběhl už v pořádku. Jen jsem byla vděčná, za pozdní hodinu, že v kritických místech mého tápání po křižovatkách, jsme nepotkala žádné protijedoucí auto.

    Chudák Peťa, ta si se mnou zažívá ty nejlepší meteorologické podmínky. Naposledy s námi jela z Mladé Boleslavi po ME, kdy byl takový slejvák, že byla podobná viditelnost jak v této mlze. Jen jestli ono to ale nebude naopak, že kdykoliv vezeme Peťu, je příšerné počasí :-P Ale asi to s ní ještě zkusíme... Minimálně za 2 týdny na stejné trase!
zapsala panička




28. říjen 2008 -  HLOUBĚTÍNSKÝ DRAK - jupí, zas na agi závodech - Jak to už je zvykem, pořádá každoročně OSA Hloubětín dvoje podzimní závody, konané vždy o státním svátku s datem 28. Ty zářijové, jsme si ujít nechaly, neb panička byla radši ve Finsku, ale na říjnové nám už zajistila účast.
    Jelikož ještě stále nemáme dodělané zóny (ale pilně na tom makáme), rozhodla, že si alespoň připomeneme atmosféru závodů (normálně říkala, že už jí to dění kolem začíná snad i chybět, chichi) a domluvila s pořadateli (Veru, děkujem!), že budeme moct dělat v jumpingu předskokany. Hrozně jsem se těšila. Dokonce jsem ve čtvrtek u Péťi na tréninku ve Stodůlkách byla moc chválená, jak hezky běhám a neshazuju!
    Už od pondělí, ale paničce nebylo příliš dobře. Celý den řešila (a to vím, byla jsem s ní totiž v práci :-P), jak že se to tam do těch Kyjí vlastně dopravíme? Samozřejmě, že Mufem, ale kdo nás odnaviguje? Za přispění portálu mapy.cz, cenných rad kolegyňky a vůbec podpory širokého okolí se nakonec rozhodla, že to přeci jen zvládne sama!
    V úterý jsme vstávaly brzy, už v 7 hodin. Moc jsem to nechápala, protože v plánu byl budíček zkrátka až se panička vzbudí, protože "není kam spěchat, jumping se běží až na konci dne". Nicméně asi to paničce nedalo a chtěla vidět naše kamarády startující v "jedničkách" a tak jsme vyrazily. Cesta proběhla v pořádku, hrozně rychle a panička až na jedno drobné zaváhání trefila na výbornou. Počasí jako tradičně nezklamalo a bylo ošklivo, šedivo, mrholilo a byla lezavá zima.
    Už při příjezdu jsme viděly samé známé tváře. Tedy já je stačila jen zahlédnout a to bylo vše, neb jsem byla uvězněna v autě se slovy, že mi tady bude nejlépe. Cha, jak se opovažuje rozhodovat, kde mi bude nejlépe? Co jsem ale mohla dělat, lehla jsem si a spala a čekala, alespoň tu zima nebyla tak nesnesitelná.
    Panička se mezitím vybavovala se všemi možnými známými a byla evidentně v dobré náladě. Koukala na výkony přátel a přes poledne mě vzala ven vyběhat s Laruškou. Pak už jsem zas byla zavřená.
    Až nadešla moje chvíle. Venku už byla sice skoro tma, ale to nevadilo. Chvilku jsem se rozehřála v klubovně a pak u Pavla v náručí :) a šly jsme na start. Panička se rozhodla, že poběží, co jí síly stačí a docela se jí to i dařilo. Na konci rovinky jsem ale pokazila kruh a skočila ho vedle... i podruhé a potřetí mě chytila a posadila přímo před. Zbytek parkuru jsem proběhla a škrtla jen o jednu jedinou laťku! která ale na svém místě zůstala!! Cílovou rovinku jsme si ale nerozuměly a já si zvolila svojí vlastní trasu, takže kolem a kolem by z toho byl samozřejmě disk, ale to už i předtím. Panička byla spokojená, zvlášť ze skoček a já také.
    Myslím, že i to celodenní mrznutí a moknutí stálo za to. Už jen proto, že jsme konečně zas potkaly spoustu známých lidí, nebyla nuda a aspoň čas na pořádný pokec. Nezbývalo než ještě pogratulovat Pétě s Larou ke krásnému a rychlému prvnímu místu, sbalit saky a paky a vydat se na cestu domů.
    Minuly jsme sjezd. Jsem zvědavá, kdy někdy někam dojedeme bez zaváhání :)
Pár fotek najdete tady

      
foto: Háčko




21. říjen 2008 -  NOČNÍ PRAHOU - Panička v duchu domněnky, že je v úterý poslední letošní hezky teplý slunečný den, naplánovala nejprve dlooouhatánskou procházku Chuchelským lesem až do Velké Chuchle a zase zpátky (les byl nádherný, celý, ale skutečně, byl zapadaný žlutým listím a do toho mezi stromy prosvěcovalo svými paprsky sluníčko. Nepotkali jsme téměř živáčka, ačkoliv bylo příjemných 20 stupňů. Panička měla na sobě jen tričko.
    Večer jsme pak společně s oběma paničkami vyrazily na tramvaj a směr centrum. Vystoupily jsme na Malostranském náměstí a vydaly se na Karlův most. Bylo stále příjemně, že ani mně nebyla zima :) Přes hloučky turistů jsme došly až na most a panička začala cvakat obrázky. Respektive se pokoušela opět zvítězit nad manuálem a fotit s vlastním nastavením :)) Pak následovala hra na "hledání špuntíků". Byla to nostalgie, zaměstnával jí tak kdysi dědoušek, když chodili na Kampu. V několikametrových odstupech jsou totiž po celém mostě malé kovové výčnělky. Vždy dva vystouplé zlaté u kraje a jeden placatý, jak zátka od piva, uprostřed. Pár jsme jich skutečně objevily, ale mě více zajímali racci, co neustále kroužili kolem nás.

       

    Ještě jsme poslechly hudebníka hrajícího na housle a okoukly panorama Pražského hradu a už jsme si to Karlovou ulicí šinuly na Staromák. Lidí vylákalo teplé počasí docela dost, ale žádné hrozné davy. U každého stánku se suvenýry na mě pak čekala chlupatá hýbající se věc přivázaná na kouli, nemohla jsem se odtrhnout, ale panička říkala, že mi tuhle hračku rozhodně pořizovat nebude. Škoda.
    Na Staroměstské náměstí jsme přišly zrovna v celou a podívaly se na Orloj. Pak zamířily do boční uličky, panička totiž dostala chuť na vafli. Bohužel ale stánek byl nenávratně změněn a tak se téhle sladké pochoutky nedočkala.

     

    Zbývala nám už jen cesta na Václavské náměstí a tam na tramvaj a domů. Procházka byla bezva, taková zas jiná, akorát bych příště, pěkně prosím, nějakou, kde budu moct být více bez vodítka.



19. říjen 2008 -  TRÉNINK DOGFRISBEE - Tento víkend jsme neměly s paničkou naplánovanou žádnou akci, i když nakonec to tak úplně pravda nebyla. V sobotu jsme totiž vyrazily na pasovací PRK procházku Prokopským údolím a na neděli prý pro mě bylo nachystané jedno překvápko.
    Panička se společně s Pájou od Mikeyho domluvila, že pojedou zkusit oficielní dogfrisbee trénink k Míše do Bráníka. Jelikož nám ale ochořel náš Muf (pozn. autí) a jelikož nakonec panička také zjistila, že vlastně ani neví, kde tréninky probíhají, ehm, byly jsme rády za to, že nás vyzvedl a odvezl Háčko.
    A pak to všechno začalo. Dorazila Míša a jako první řekla, že nejdřív páníci sE svými pejsky něco na ukázku předvedou, aby viděla, jak na tom, kdo je. Paničce se udělalo nevolno, řekla něco ve smyslu toho, že lituje, že se sem vypravila a aby toho nebylo málo, Míša zavelela, že třeba jako první půjde předvádět Babsinková. Ha, měli jste vidět paničky výraz, trochu zezelenala. Dělá jí totiž nesmírně dobře být středem pozornosti :) a tak jsme šly na to. Já měla radost, ona byla jak retardovaná. Nebyla schopná mi to ani normálně hodit a ani předvést to, co už jsme třeba i uměly. Jen mi to házela sem tam, vítr talíř přirážel k zemi a já se snažila, ačkoliv zachránit tohle vystoupení opravdu nebylo v mých silách. Naštěstí pro paničku už byl konec a já musela jít do domečku odpočívat.
    Následovalo házení ve dvojicích a zkoušení různých hodů. Míša obcházela všechny páníky a radila, co mají dělat lépe. Panička se řehtala celou dobu jak máčo, to jsem jí slyšela až do boudičky. Ale musím říct, že ke konci házela už docela pěkně a rovně a daleko. Už jsem se těšila ven.
    Asi za hodinu jsem konečně byla propuštěna. Šly jsme s paničkou na soukromý minitrénink. Já hopsala, chytala, přeskakovala a bylo to super. Od Míši jsme dostaly cenné rady a panička vypadala spokojená.
    Na závěr jsme šli všichni společně s Mikeym a smečkou bíglinek na procházku podél Vltavy a pak už zpátky do auta a domů.

   

    Bylo to bezva odpoledne, krásné sluníčkovské počasí (letošní říjen opravdu přeje) přímo vybízelo k tomu být venku na čerstvém vzduchu. Moc děkujeme Míše za bezva trénink a rady, Páje za to, že nás (hlavně paničku, já jsem pro každou akci) přemluvila sem vůbec jet a Pavlovi za taxík a hlavně za úplně nádherný dokonalý FOTKY!

   



11. říjen 2008 -  O BUDĚJOVICKOU TLAPKU - Poslední flyballový závod letošní sezóny byl tak jako loni v Českých Budějovicích. To pro nás znamenalo poměrně brzo vstávat, nasednout společně s Pájou s Mikeym a Jesskou k Háčkovi do auta a nechat se se třemi zastávkami, kdy jsme hledali benzínku, ke by měli energy drink značky Shock, pohodlně a včas dopravit do Budějic. Cestu nám jen kazila neskutečná mlha, ve které bourala naše nabíječka Diana a tudíž jsme sháněli nabíječe. Této role se nakonec velmi svědomitě zhostil Zděnda, kterému tímto moc děkujem!
    Po příjezdu následovala prezence a obžérství a to doslova. Stává se to tak už nějak tradicí, jen já jsem ostuda ostudná, i když zrovna v tomto případě mám pocit, že už by se ani kousililínek dalšího jídla nikam a do nikoho nevešel. Na stolku byly navršeny sladké i slané pochutiny asi ve třech patrech. Známými autory byly samozřejmě Míša Bakrlíková a Peťa Chlaupníčková, o posilňující nápoje se pak starala Kačka Jackinková. Jablečný mošt říznutý slivovicí a skořicí byl také vynikající a rozhodně to byl milý start do jinak zatím zataženého dne. Ale dost už o jídle, přijeli jsme přece závodit :)
    Družstev nakonec běhalo nemýlím-li se 12? Rozdělených do 2 divizí. Dopoledne se běhal Speed Trial a tak jsme ve snaze urvat co nejrychlejší čas nasadili dvakrát po sobě tu domnívajíce se rychlejší sestavu Fessy - Jim - Sára - Pretty. Na další dva rozběhy pak běhala druhá sestava Sára - Jim - Leo - Babsi a hned zkraje se nám málem povedlo zlepšit si rekord. Pejsci běhali jak diví, Sára o hodně zrychlila, Leo taky a Jim si dokonce zaběhl svůj osobní rekord v čase 3,96s a získal tak nakonec i titul nejrychlejšího psa dne. I Babsi běhala rychle. Rozhodně rychleji než na republice či posledních závodech. Zaběhli jsme 18,30 s, bohužel s předčasnou Leovou střídačkou. Škoda. Nejrychlejší dopolední čas jsme pak měli 19,02 s a umístili se na 2. místě hned za Dreamsy.
    Následovala pauza na oběd, k dispozici byl stále přetékající stůl, ale i teplá jídla ze stánku a nebo dovoz pizzy by Háčko taxi. Ale já nějak nemohla pozřít nic. Mezitím všechny mlhy také zmizely a vykouklo sluníčko. Po loňském zmrzlém ročníku bych nevěřila, že tu budu letos stát jen v tričku s krátkým rukávem. A to mi Semyš pořád vyhrožoval, že mě nacpe do odpadkovýho koše?! Nechápu.

     
foto: Kolega ZK

    Do odpoledne jsme nastoupili s Plzeňáky v sestavě s Prettkou. Zbylé běhy ale už odběhala Babsi. Nervy mi začaly pracovat, po zkušenostech z republiky jsem věděla, jak snadné je přijít o možnost postoupit dál. Stačí dvě chyby po sobě a je to. Proto když Préťa vyhnula překážky, ani jsem nedýchala. Naštěstí chyby se neopakovaly
    Dalšími soupeři byli Pink Piráti, které jsme porazili a už na nás čekali Dreamsové. Jelikož vyhráli dopolední část, měli ušetřený jeden běh a pejsci jim přeci jen běhali rychleji. Utrpěli jsme tak první porážku a čekali, zda dalšími soupeři budou Sprinteři a nebo opět zkřížené hnáty. Nakonec to byli Piráti a my šli na start. První běh a dobré, vyhráli jsme. V druhém běhu jsem ale po odmávnutí rozhodčímu, že jsme připravení, vytušila problémy. Babsi se mi v ruce zakoukala mimo dráhy a začala vrčet. Ale běh už byl odstartován! Rozhlížím se, po čem to Babsi kouká a zuřivě vrčí a v tom to vidím. Hned za páskou v naší úrovni sedí na zemi paní, která má místo hlavy obrovskou šedivou kudrnatou lví hřívu. Babsi se jí zjevně lekla a fascinovaně na ni hledí. Snažím se jí rukou clonit výhled a pokládám jí na zem s tím, že jí držím hlavu ve směru boxu. Leo se vrací a já ji pouštím. Ona je ale natolik rozhozená, že s vrčením letí na velkou hlavu. Zařvu na ní a tak se zarazí a plynule se napojení na směr k boxu, bohužel mimo překážky. Vidím ale, že soupeř má chybu a tak se připravuji na to, že se pokusím Babsi na dráhu vrátit ještě jednou. Jenže než doběhne, periferně zahlédnu, že soupeřův opravující pes už je v půlce dráhy a v duchu mi prolétne, že už to nemá cenu. Neslyším, jak na mě asi všichni ječí: "Oprav TO!" Nicméně Babsi doběhne, volám na ní a ona mě v oblouku obíhá, přijde mi to jak ve zpomaleném filmu, dokonce pouští míček, napadá mě proto, že jí přeci jen na dráhu pošlu ještě jednou. Běží a v tu chvíli vidím, že soupeř má dokonce 2 chyby. Je to neuvěřitelné a vůbec tu situaci nedokážu popsat, ale my vyhráváme i druhý běh a jsme ve finále.
    Tak, po tomhle mám dost. Jsem z toho běhu úplně mimo, ale v dobrém slova smyslu. Hlavou mi jen probliklo, co všechno už za ty 2 sezóny závodění Babsi vymyslela a tohle bylo počtvrté...
    Prvně mi, na svých prvních závodech s Prágama, vyběhla a těšně před bránami zahnula a šla střídat na vedlejší dráhu :) Byly to ale teprve její druhé závody. Podruhé mi vyběhla z rozběhového prostoru úplně mimo parkur. Shodou okolností to bylo loni při těchto budějovických závodech. Ona totiž, když má na startu moc času a rozhlíží se kolem, tak si všímá blbostí a tady uviděla tenisák ležící za páskou. Tak proč by běžela na ten u boxu, když zahlédla nějaký blíž. Logika teriéra :) Potřetí udělala kiks na letošním mistrovství republiky, kde rozbíhající se Jimová trefila botou přinesený míček od našeho startovního psa a ten odlétl až za soupeřovu dráhu. Babsi tak běžela k boxu, chytila míček a vydala se najít i ten druhý. Celé to ale vypadalo, že jde po Jackie. A to by asi úplně dobře nedopadlo, kdyby se holky setkaly. Naštěstí jsem jí uřvala a vrátila se zpátky. Zkrátka pes je pes a není to stroj a občas člověk kouká, co dokáže vymyslet. Ale bez toho by to byla nuda a já bych si nezažila trochu adrenalinu :)

    Finále bylo strhující a krásné. Soupeř byl zaslouženě lepší, ale také odběhal o 2 rozběhy méně. Nicméně i tak si myslím, že to byla pro diváky hezká podívaná. A i když jsme nakonec prohráli 3:0, odcházeli jsme s příjemným pocitem toho, že jsme předvedli naše maximum, za které se není třeba stydět. Dokonce jsme v jednom běhu udělali 3 OKy.
    Následovalo vyhlášení, skoro už za tmy a odjezd domů. Tentokrát jsem se řízení Pavlovy Astry ujala já a musím říct, že i když jsem si nebyla jistá, jestli to je po docela vyčerpávajícím dnu dobrý nápad, že jsem si to užila a řídilo se mi moc dobře a byla to rozhodně velká zkušenost. Tedy až na tu děsivou mlhu, která před Prahou zase spadla, že nebylo vidět na krok.
    Závody se mi hrozně líbily, měly super atmosféru, počasí se skutečně vydařilo a s našimi výkony jsem byla moc spokojená. Panovala opravdu veselá nálada a dokonce se vzpomínalo i na veselé zážitky z loňského ročníku, třeba jako zahradníkova botanická pizza pro Leovou, kterou jí láskyplně objednal Zděnda. Tak snad za rok bude opět na co vzpomínat a snad se sejdem opět s bezva partou flyballových nadšenců ze všech koutů republiky. Budějičáci, děkujem za prima akci, moc se povedla!
zapsala panička
Fotky najdete tady

   


7. říjen 2008 -  Podzimní zamyšlení - Mám moc ráda podzim, protože na procházkách můžu sbírat a spadané ořechy, kutálet si s nima, honit je po silnici (tedy včera mi zrovna jeden spadl do kanálu:( Nakonec je rozlousknu a zbaštím:)



5. října 2008 -  HURÁ AKCE, pražská agility intenzivka s Lucou - Už ani nevím, jak to celé vzniklo, ale zkrátka o víkendu před 14 dny padla ve Větřkovicích hláška na toto téma a Lucka se jí chytla. "Jasně, mohla bych v neděli, 5. října", a já na to: "Aha!"
    Po příjezdu do Prahy jsem ale měla od pondělí plnou hlavu zařizování z dovolenou ve Finsku (článek a fotky se chystají, vydržte :) a tak jsem jen zjistila, zda může v to datum Péťa a ta mohla. Nezbývalo tedy než tentokrát předat organizaci do rukou Lucky a Petry (loni jsem to měla na starost já), neboť se termín intenzivky rychle blížil a já se chystala být, převážnou část dní co jí předcházely, mimo ČR. Holky vše zařídily a mohla jsem se jen těšit.
    Agility jsme s Babsi viděly naposledy poměrně nedávno, a to sice na posledním kole MSP právě ve Větřkách, kde jsme doskokanily. Poslední trénink jsme pak absolvovaly na táboře na začátku srpna. Děsivé!
    V neděli ráno po celkem probdělé noci a naspání přibližně 3 hodin a kousku, jsem se proklínala, proč že jsem se to přihlásila a popravdě nebýt to zrovna Luca, Luca z Ostravy, tak bych se otočila na druhý bok a spala v klidu a míru dál. Takhle jsem se vykopala z postele, v mžiku byla naskládaná v autíčku se vším potřebným (skoro, mám nějaký záhadný dar doma zapomínat věci:-) a vydala se podle nastudování stránky mapy.cz směr stodůlecký cvičák, kde jsem zatím byla jen a pouze MHDčkem. Zadařilo se a trefila jsem zázračně téměř napoprvé, to téměř bylo způsobeno brzkým zabočením na parkoviště místo do ulice ke cvičáku :)
    Na místě mě čekalo více jak půlhodinové čekání, za prvé způsobené tím, že jsem si skutečně na hledání cvičáku dala DOSTATEČNOU rezervu, ale i tím, že Luciška jaksi, tedy Peťa Dostál, měl špatný odhad na trvání cesty přes Prahu. Proklínala jsem se podruhé, že jsem nezůstala raději ležet. Aspoň o tu půlhodinku déle. Ale ne, byla by to rozhodně škoda, takový pěkný den prospat ;)
    A pak už se běhalo, běhalo, běhalo. Počasí vyšlo přímo ukázkově, lidi se sešli tak bezvadně, že v každé kategorii bylo tak akorát pejsků (3-5) a bylo to super. Babsinka mi dělala velikou radost. Tedy až na její počáteční bourání skoček, které mnohdy vypadalo opravdu děsivě. Jelikož stále nemáme dodělané zóny, běhaly jsme sekvence bez kladiny a áčka a to znamenalo, že Luca nám vymýšlela poměrně zákeřné sekvence, které mě alespoň na první pohled silně připomínaly závěrečný parkur z large na MS. Ten tunel pod tou kladinou! Tím spíš jsem měla obrovskou radost, když se nám tyhle sekvence dařily zaběhnout a používala jsem při tom dost freestylové vedení. Babsi je vážně super.
    V posledním třetím kole tréninku, už byla Babsi přetažená a nebo já pomalá? Zkrátka už se nám moc nedařilo a opakovaly jsme a opakovaly, ale závěrečnou rovinku jsme víceméně daly zase skoro ukázkově. Akorát mi pak neudělal vůbec radost Honzíček, dorazivší abychom dohodli společné tréninky s Peťou, když si půjčil Babsinku a já viděla, jak musela hoooodně zamakat, aby HO stíhala :-D Ehm, to bych ale raději přešla. Uzavřela jsem si sama takovou dohodu, že až ona přestane shazovat, já začnu chodit pravidelně trénovat běhání a sprinty :-P O:-)
    Den to byl strávený parádně, zakončený v pizzerce na brambůrkách, co víc si přát. Snad jen, že se budete nejspíš moc těšit i (na) naHáčkovy fotky.
    Luco, Peťo díky! Za super den i organizaci!
zapsala panička
Fotky z intenzivky najdete tady

     
foto: Háčko




19. - 21. září 2008 -  NAPOSLEDY VE VĚTŘKOVICÍCH - Ne, nelekejte se, tak zas úplná pravda to není. Panička tím jen myslela, že jsme jako letos byly naposledy ve Větřkách a pevně věřím, že se opět v dubnu na tohle posvátné místo vrátíme.
    A proč jsme se vlastně do kempu vypravily? Ano, správně, kvůli agility a taky proto, že se tam konala sektí akce, na které panička z jistých důvodů nemohla chybět.
    PÁTEK
    Odvoz jsme měly zařízený, v podobě Murak Taxi, které nás vyzvedlo přímo doma. Pak následovala cesta pro Mirwen a Strigu, což byla sranda. Vzadu jsme jeli ve čtyřech (já a panička, Honzík a Striga). A já jsem nestačila žasnout, jak je Mirwen schopná nepřetržitě mluvit z Prahy až do Ostravy. Tedy Větřkovic. Tam nás totiž s Honzou vyložili a pokračovali dál do Ostravy pro Lucu. Tady musím moc poděkovat Honzovi (i panička prý na stotisíckrát děkuje), že to tak pěkně vymysleli a panička mohla využít azylu Strndova vytopeného pokojíčku, na místo ledově vymrzlé chatky. Ano, počasí skutečně nebylo příznivé a pršelo a pršelo.
    Večer jsme toho už moc nestihli, jen zapnout počítač a kouknout na Akta X (pro změnu, za chvíli to budu umět nazpaměť)
    SOBOTA
    Ráno se začali sjíždět závodníci, konalo se totiž 3. a poslední kolo Moravskoslezského poháru v agility. Panička pomáhala u parkuru a já musela být v přepravce, naštěstí těšně vedle naplno rozžhaveného ústředního topení, takže mi bylo příjemně. Hned v prvním běhu jsem ale dostala prostor a mohly jsme s paničkou jako doskokani zaběhnout jumping. Sice bysme se diskly, ale jinak měla panička prý radost. Že jsem zůstala na startu, že jsem krásně reagovala na vedení na to, že jsme od tábora vlastně překážky ani neviděly. Já byla spokojená.
    Panička už míň, celý den pršelo a byla ukrutná zima (mně ně, já byla zavřená v pokojíčku, mhhhh). Večer se konala seance a pak předávání dárků k narozeninám v rámci sekty. Panička dostala výbavičku do auta, přesněji dvě figurky Mufa, aby konečně už bylo poznat autíčkovou identitu. Jeden větší vibrující za okno a druhý menší jako přívěšek na mufovo klíče. Byla nadšená.
    Poté probíhalo opět promítání, ale obě jsme to s paničkou zalomily krátce po úvodních titulkách. No jo no, jsme holt vytížené po celém týdnu, že musíme někdy odpočívat;)
    NEDĚLE
    Druhý den nebylo počasí o moc lepší. Jumping smallíků se běžel až jako poslední běh dne a tak jsem byla zavřená v přepravce.
    Panička ale byla přemluvena, aby během dne jela co by řidička s Honzou do Opavy pro nákup a tak jela. Není prý Punto jako Punto a trošku se s ním zezačátku prala, ale nakonec prý jela moc hezky. To říkal Honzík:) A panička mu prý děkuje za tu možnost se svézt a za to, že opět dostala cenné rady a že na ní nekřičel :-D
    I nedělní jumping se nám zaběhnout povedl výborně, sice laťky padaly, ale to prý už asi ani nevadí.
    Následovalo vyhlášení a loučení. Za chvilku kemp posmutněl, jak všichni odjeli. Zalezli jsme tedy zpátky do tepla a koukali, jak jinak, než na druhý díl Pár Pařmenů (první jsme zvládli na táboře:) a Strnda se balil na MS do Helsinek.
    Pak pro nás konečně už za tmy dorazil Peťa a vydali jsme se zpátky do Prahy. Panička něco říkala o tom, že jet takovou dálku ve třech lidech na zadní sedačce není úplně ono a že ty záda rozhýbávala ještě druhý den, ale já si nemohla na klíně stěžovat.

    Víkend to byl i přes to fujtablové počasí bezva, moc rády jsme si paničkou opět zaběhaly agi a bylo mi slíbeno, že pořádně zase začnem i v Praze. Kéž by! Opět jsme se rády potkaly s milými známými (Ňamka a Renča) a opět nás Větřky nabily pozitivní energií. Tak snad ta zima rychle uteče a nám se nestačí stýskat;)





13. září 2008 -  V. MISTROVSTVÍ ČR VE FLYBALLU aneb konečně nestojíme na bedně :) - Letošní flyballový vrchol sezóny (ME) je sice již úspěšně za námi, čekalo nás ale ještě zápolení o titul Mistrů republiky. Pro náš tým vlastně pokus o případnou obhajobu loňského vítězství. Nevím proč, ale již dopředu jsem tušila, že to nepůjde úplně hladce. Ale nepředbíhejme.
    V sobotu brzy ráno jsme vyrazili Mufem směr výstaviště Krásná Louka v Mladé Boleslavi. Společnost nám na cestě dělal fotograf Pavel a nevypadal ani moc vystresovaně, zatímco jsem řídila :)
    Na místě už bylo všechno připravené, dráhy stály, stoly překypovaly domácími pochutinami od známých firem Péťa Chalupníčková, Míša Bakrlíková a Lenka Pipalonová, zkrátka pohodička, až na tu šílenou děsivou zzzimu.
    V plánu bylo stihnout za den na turnaji rekordních 17 družstev. Začalo se sice s malým zpožděním, ale vše se nakonec stihlo přímo ukázkově.
    Jelikož v naší 1. divizi zápolilo 8 týmů (my nastupovali s 2. nejrychlejším vstupním časem), běhala se dopoledne rychlostní zkouška Speed Trial. Nám se docela dařilo. I když jsme si věřili na to, že se pokusíme o snížení našeho dosavadního rekordu a třeba se přiblížíme, ne-li překonáme rekord národní. To se bohužel nekonalo, protože pejsci běhali poměrně pomalu (hlavně Babsi a Jim, na jejichž časech to bylo opravdu znát) a Prettynce se při turnaji přihlásila pacinka se řízlým polštářkem. Naopak Sára a Oddie byli oba ve vynikající formě.
    I přes to všechno, jsme se dopoledne umístili s druhým nejrychlejším časem na průběžném druhém místě.
    Po pauze na oběd to nastalo. Z turnaje jsem měla zvláštní pocit. Vůbec jsem nebyla nervózní, přišlo mi, že je tam spousta lidí, se kterými se celý den vybavuji, že vše běží zázračně jako na drátkách a že ledové počasí nepřilákalo žádné diváky. Celé mi to spíše než jako mistrovství připadalo jako jakýsi veřejný trénink. Tak nějak absurdní a zvláštní. Neumím to popsat.
    Bohužel hned zkraje, myslím ve druhém odpolední rozběhu, jsme narazili na Lavinu. Časově bysme na ní bývali měli, jenže flyball není jen o rychlosti, ale i o přesnosti a štěstí. To při nás nestálo vůbec a s jednou předčasnou střídačkou a druhou chybou plivnutého balonku, jsme tento rozběh prohráli 2:0. Znamenalo to, že jsme v "pavoukovi" spadli kamsi dolů.
    Ve flyballu se ale jednou chybovat může a tým má pořád šanci ještě turnaj klidně i vyhrát. To by se ale nesmělo stát to, co následovalo. Špatnou shodou náhod se hned zkraje vyfauloval na chybách i náš největší soupeř HT Dreams (se kterými jsme doufali, že se setkáme až v semifinále) Osud tomu tak chtěl a my se museli utkat o postup a vyřazení právě spolu.
    Dreamsové jsou letos opravdu špička a tak, i když jsme jim to úplně zadarmo nedali, musím uznat, že jim to opravdu běhá rychleji než nám a tak do dalších kol zaslouženě postoupili oni. Pro nás to znamenalo konec a závod útěchy o 5. místo s Plzeňáky, který jsme již uhájili.
    Ne vždy je posvícení a ukázalo se, že je zkrátka potřeba i trocha toho štěstíčka, které se nás drželo celou úžasnou loňskou a převážně i letošní sezónu.
    A i když jsem byla trošku naměkko, když si na vyhlášení Dreamsové přebírali opět trofej za 1. místo, bylo hezké vidět na stupních vítězů vedle nich i ty další týmy, které většinou smolně stojí o stupínek níže a kterým se to letos konečně podařilo a splnilo. Takže Gratulujeme a samozřejmě, že i dalším týmům ve dvou dalších divizích. A také všem HáTéčkám za příjemnou a hlavně skutečně pohodovou akci, kde opět každý pomáhal každému.

 

    Zpátky jsme jeli ve třech. Vezli jsme ještě Páju s Mikeym a vezli jsme jí až před dům. A proč to všechno píšu? Protože to byla cesta do centra Prahy, mezi tramvaje, kde jsem se musela otáčet o 180°, a kterou jsem za pomoci mého klidného navigátora zvládnula a jsem na to patřičně pyšná. Takže děkuji za projevenou důvěru a za procvičení jízdy Prahou :)
zapsala panička
Fotky z turnaje najdete tady



6. - 8. září 2008 -  6. GIESSENER FLYBALL CUP - Tak jako každý rok (s výjimkou tedy toho minulého) jsme z HT složili jeden namixovaný tým, který jel v rámci utužování dobrých vztahů s německými "Amazonkami", závodit do Giessenu. Kdo nakonec pojede, nebylo zas tak těžké určit, neb většina flyballáků jsou i aktivní agiliťáci a na toto datum připadl i termín MČR právě v agility. Tým Hop Trop Mix nakonec tvořili psíci ze 3 družstev. Za Prágy my a Jim, za Sprintery Dasty a Ninja a za Dreamsy Timeček a nováček Neo, který si jel vyzkoušet závodní premiéru. Sestavu nám pak doplnila bezchybně pracující a spolehlivá zívající nabíječka Sulymka a pan Světýlko. Vcelku veselá sestava předurčovala veselý výlet a že taky jo.

    S O B O T A
    Závody byly naplánovány na neděli a to pro nás znamenalo vyjíždět z Prahy okolo poledne v sobotu. Jelikož jsem ale netrefila na místo setkání, dali jsme s Lenkou sraz už u Mekáče na Smícháči. Cesta probíhala zdárně, jen s menším půlhodinovým zpožděním. Další zpoždění jsme nebraly ve chvíli, kdy jsem jaksi nestihla následovat vedoucí auto při náhlé odbočce na sjezd a jelikož jsem v tu chvíli byla v prostředním pruhu, podařilo se mi aspoň úspěšně zajet na OMV. Byla jsem zoufalá a ztracená. Naštěstí se po chvíli ukázalo, že i z benzínky je přímý výjezd na tento sjezd a bylo vše zachráněno. Vyzvedly jsme Kristýnu a s téměř hodinovým zpožděním dorazily do Březiněvsi, kde už samozřejmě všichni čekali.
    "Nemám řízky", začala jsem panikařit. Bylo to bolestné, protože kdy jste mě někdy někdo viděl připravovat nějaké jídlo? A když, tak ho nechám doma! Naštěstí v batůžku spolu s řízkama byly jen nepotřebné věci, jako vody a chleba, vše důležité jsem měla u sebe.

   

    Přeskládali jsme vše do 2 aut, rozdělili se na dvě skupinky a mohlo se vyrazit. Já spolu s Chalupníčky a zbytek u Zděndy v autě. Cesta ubíhala příjemně a rychle. V Čechách bylo tropické léto, takže všichni v kraťáskách a sandálkách. Čím více jsme se blížili do cíle, začalo se prudce ochlazovat nakonec i pršet. V podvečer jsme už za přispění navigace vysedali v Giessenu. Místo závodů nás ohromilo. Krásné zázemí klubovny, sprchy a záchody, prostě luxus.
    Během stavění stanů se docela umoudřilo i počasí a přestalo pršet. Ubytovaní jsme si objednali večeři a šli se družit a pojídat zásoby, které se zdály být nekonečné. Kolik hlášek za ten večer padlo, to snad ani nejde spočítat. Role záznamníku se ujala Lenka a tak zapisovala vše, co z našich úst vyklouzlo. Spát se šlo však poměrně brzy.

   

    N E D Ě L E
    Ráno se už všechno kolem hemžilo. Proběhla veterinární přejímka, dostali jsme provázky, se kterými jsme nevěděli, co dělat. Nakonec jsme vyzjistili, že se mají navázat na postroj, aby bylo na první pohled jasné, který pes přejímkou prošel. Následovala také schůzka rozhodčích, kde perlil Zděnda (více v ofociální reportáži) a mohlo se začít. Ehm, tedy asi tak za další hodinku, žádný spěch, nikdo se nikam nehnal. Start prvních týmů byl asi o hodinu posunut oproti původnímu časovému harmonogramu.

    ROUND ROBIN
    V 1. divizi jsme byli spolu s dalšími 3 německými týmy. Jako první jsme dostali soupeře, který působil dosti zmateně. My připravení k běhu a oni nic. Pak vlažně zvedli ruku. No byli jsme v šoku. Poměrně lehce jsme zvítězili a hned v úvodu si zaběhli dva 18 sekundové časy. Jo, začalo to pěkně.
    V dalších rozbězích jsme zapojili i Nea, který předváděl psí kusy. Nicméně při další šanci na vedlejší dráze se krásně srovnal a běhal jak profík. Dokonce to byl naším nejrychlejším psem a premiéru na závodech zvládl na jedničku s hvězdičkou.
    V dopolední části jsme se nakonec umístili na průběžném prvním místě s nejrychlejším časem 18,84 s. Na záda nám dýchal tým 16 Paws of Power, jehož nejrychlejší čas byl něco kolem 18,5 s. Plán byl zkusit se probojovat do finále.

       

    DOUBLE ELIMINATION
    Po pauze na oběd (byly k dispozici úžasné saláty a grilované maso) a pauze na nákup ve stánku se serepetičkami pro psy (konečně mám buster cubes!) Se cca s dvouhodinovým zpožděním začínal odpolední systém Double elimination. Ale vládla přátelská atmosféra pánové Wilfried i Gunter za námi čas od času přišli zeptat se, zda je vše ok a nebo nám přáli hodně štěstí přímo při nástupu na trať. Bylo to opravdu milé. Dokonce Babsinka sklidila velký zájem družstva Phoenixů, zejména tedy pana Mistra Propra :)
    Jelikož v naší divizi byly jen 4 týmy, nakonec jsme neušetřili ani jeden běh. Jako první jsme se setkali opět s našimi prvními soupeři z rána. S jednou chybnou předčasnou střídačkou jsme je ale poměrně lehce porazili. Následovala pauza a velké taktizování, neb našimi dalšími soupeři měl být opět tým 16 tlapek. Dopoledne jsme nad nimi sice vyhráli, ale jen proto, že dělali chyby. Nasadili jsme startovního Nea, Dastyho a Jima s Babsi, kteří na posledních 2 pozicích odběhali celý turnaj bez střídání (Timeček neměl úplně v pořádku pacinku) a poněkud zbaběle se střídačkami jak hrom prohráli o půlku dráhy. Ups. Navíc si soupeř zaběhl nový Německý národní rekord v hodnotě 18,24 s a na vysokých překážkách! Nooo, tak to nevypadalo vůbec dobře. S vědomím toho, že to tam buď narvem a nebo nic jsme zkrátili střídačky, a dvakrát po sobě zaběhli 18tkové časy, které kupodivu na soupeře stačily. Byl to neuvěřitelný pocit, protože my je porazili a to znamenalo, že jdeme přímo do finále! Poblahopřáli jsme k nádherně zaběhnutému rekordu a odebrali se nabírat síly.
    V našem koutku zavládlo nadšení, to, co jsme si předsevzali se splnilo. I kdyby jsme teď ve finále prohráli, nebyla by to s takovým soupeřem žádná ostuda. Pejsci běhali jak o život, Babsi si dokonce zas o chloupek vylepšila svůj nejrychlejší čas a i mně se dařilo, téměř polovinu ze střídaček na Jima jsem měla Oky :)

   

    Před finálovými běhy byly trochu zmatky, kdy se nám podařilo asi 2krát se jít připravovat na dráhu zbytečně. Potřetí to ale konečně vyšlo, bylo to vyvrcholení celých závodů a jak jinak, opět jsme se měli utkat s 16 tlapkami. Jedno ale bylo jasné, pokud by chtěli vyhrát, museli by nás porazit dvakrát, také měli o jeden rozběh oproti nám navíc a myslím, že též běhali celý den jen v 5 a navíc na plné výšce překážek!
    První běh a opět střídačky jak "píííp", nicméně k našemu obrovskému překvapení to stačilo. Druhý běh a strhující doběh čumák na čumák. Tentokrát putoval bod soupeřům. Opět podobný doběh a štěstí naopak stálo při nás, Babsi náskok udržela. Je to 2:1 a stačí už "jen" jednou doběhnout rychleji než soupeř. Přitom ještě pořád máme rezervy na střídačkách. Připravujeme se na start, dodáváme si odvahy a hvizd. Neo na startu ztrácí neuvěřitelných 6 setin sekundy, druhá Ninja střídá na OK, Jim taky a Babsi taky tak! Poslední pes na vedlejší dráze dělá chybu a my s přehledem vítězíme. Později z grafu vidíme, že rychleji už jsme zaběhnout ani nemohli, nulové ztráty na střídačkách a náš poslední čas má hodnotu neuvěřitelných 18,47 s! (což je jen o 2 setiny pomalejší čas, než je rekord Prágů) Máme neuvěřitelnou radost!!!

    Čekáme na vyhlášení a moc si nástup na stupně vítězů užíváme. Už dlouho jsem nezažila takový aplaus a pocit je to nádherný. Ani se to nedá popsat, atmosféra přátelská, přející, moc příjemná.
    Čeká nás sesbírání posledních věcí a dlouhá cesta domů. Do Prahy přijíždíme okolo 2 hodiny ranní.

   
foto: Kolega ZK
    Závěrem...
    Jsme hrozně ráda, že jsem na tento turnaj mohla jet a mohla tak poznat zas jinou stránku flyballu. Sešla se nás úžasná parta, smáli jsme se od rána do večera a byla prostě pohoda. Ta samá nálada ale doprovázela i celé závody a kloubouk dolů před pořadateli. Tím se ztratily i drobné nedostatky v organizaci a trochu zmatečnosti. Jediným překvapením pro nás bylo to, že se závodníkům nelíbilo, že EJS vydává při chybě zvukový signál a tak nám chvilku trvalo, než jsme se zorientovali a pečlivěji hlídali chybová světla. Také Babsi mi udělala radost a i když už ve finále bylo znát, že je unavenější, běhala na své maximum, které dokonce překonala. Velké dík patří i úžasné špiónské práci pana Světýlka, hihihi. A ten poslední běh, to byla opravdu třešinka na dortu! Díky všem!
zapsala panička
Oficiální Hoptropí reportáž ZDE




27. srpen 2008 -  VÝLET NA SRUB - Ráno jsme vstávaly s paničkou poměrně brzy. Pobraly pár věcí do batůžku a vyrazily na tramvajku. Po chvíli přestoupily na další, ale k naší smůle spadla trolej a tak tato linka objížděla úplně někudy neznámo kudy a na paničce bylo znát, že je trošku nervózní, neb tyto pražské končiny vůbec neznala. Naštěstí přesně ve stanici, na které jsme měly vystupovat, se tramvaj vrátila na svou obvyklou trasu a my tak zdárně dorazily na místo setkání s našimi kamarády Verčou a Rockýskem.
    Přesedli jsme do auta a za chvilku se už proháněli po lese. Panička mě totiž vzala na návštěvu na Rockýskův srub, kterou mi mimochodem slibovala asi už půl roku, a bylo to úúúplně super. Nebylo tam široko daleko ani živáčka, uprostřed lesa a zatímco paničky vařily oběd, Rockýsek mi ukazoval okolí.
    Po obědě jsme pak vyrazili všichni na procházku po celé osadě. Ani na chvilku jsem nezahmouřila celý den oka a tak jsem byla docela ráda, když jsme už seděli s paničkou ve vláčku směr domov.
    A konečně zas viděla mojeho kámoše z nejmilejších :)
    Doufám, že tahle návštěva nebyla poslední. Veru děkujem za bezva den!

       


foto: Vorry



22. - 23. srpen 2008 -  TRMICKÝ MÍČEK - Tyto závody jsou jedny z mála flyballových turnajů, na jejichž přípravě a organizaci se nepodílí náš tým Hoptropů. V praxi to přináší to, že si můžeme celý den relativně v klidu užívat. A to jsme také dělali.
    Do Trmic jsme vyrazili v malém předvoji (my s Babsi, Pája se smečkou strakáčků, Jana s Jessinkou a řidič a fotograf v jedné osobě Pavel - moc děkujem za odvoz nás i našich věcí!) už v pátek večer. Čekala na nás přichystaná večeře a veselé stavění stanů a nafukování matrací. Zrovna v tu chvíli začalo pršet, naštěstí ne moc. Večer jsme strávili v přítomnosti pořadatelské Laviny a bylo fajně. V noci lilo jak z konve.
    Druhý den jsme vstali do polojasného dne (příznivé počasí vydrželo po celoudobu) akorát ve chvíli, kdy se začali sjíždět první závodníci. Z HáTéček se tentokrát vypravily jen 3 týmy - Prágové, Hurikáni a Panteři. Postavili jsme altánky, prošli přes veterinární přejímku a mohlo se začít závodit.
    My bylo spolu s dalšími 5 družstvy v první divizi. Naší obvyklou sestavu z posledních turnajů nahradila opět ta klasická stará (Fessy, Jim, Leo, Sára, Babsi, Pretty) a tak jsme nečekali nějaké zázračné výsledky. O to větší bylo překvapení, když jsme se umístili v dopolední rychlostní zkoušce Speed Trialu na průběžném prvním místě, s nejrychlejší časem 18,84s. Na záda nám dýchali Piráti a Lavina, ale i naši Hurikáni, kterým to v poněkud namíchané sestavě běhalo úžasně.
    Po pauze na oběd následovalo odpolední Double Elimination, kde jsme už začínali taktizovat. Nakonec Babsi běžela ve všech rozbězích a my poráželi jednoho soupeře za druhým, až tu bylo finále, my zatím bez prohry a proti nám silný hradecký tým Pink Pirates. Nám se ale dařilo víc a Piráti chybovali. Naprosto nečekaně jsme tak i s naší slabší sestavou vybojovali 1. místo s nejrychlejší časem 18,80s!
    Na řadě bylo vyhlášení, na které jsme na plácku čekali mezi prvními. Je to příjemný pocit, jen si užívat závody, zvlášť když organizace šlape jako hodinky a vše odsejpá tak, jak má. Všechny týmy dostaly krásné ceny, ať už pohárky za první tři místa, nebo nádherné upomínkové talíře za místa nižší. Dokonce jsme se pochutnali na vynikajícím koláči a pejsci opět jako loni dostali věnec buřtů.
    Pak většina prchla domů a my společně s domácími Laviňáky a Plzeňskými zůstali ještě posedět u vynikajícího grilovaného prasátka. Nádherné zakončení. Děkujeme!

    No a krom prvního místa jsme si z Trmic přivezli i Sametky, nesprávně nazývané také svilušky, které nás obě s Babsinkou trochu víc potrápily. Ale, snad jsme už nad nimi konečně zvítězily...
zapsala panička
Fotky z turnaje najdete tu

   
foto: Semyš a Háčko



15. - 16. srpen 2008 -  PROČ SE NUDIT DOMA - Pokud jste pečlivě četli předchozí zápisek, možná, jste si všimli poznámky "Tak zase za rok (zítra? :-P) ahoj!" A to proto, že článek byl napsán ve čtvrtek a v pátek jsme se opět vypravily směr Větřkovice. Ne, nejsem blázen, i když smsky s podobným označením, mi přišly jen za cestu vlakem 3, od třech různých lidí... No jo no, co nadělám. Já si zkrátka nemůžu pomoct. A opět cesty tam a zase zpátky nelituji ani trochu.
* * *
    Většinu výprav po naší rodné zemi, absolvujeme s Babsi vlakem. Má to jisté výhody. Tak například to, že se můžete jít během cesty protáhnout nebo vyčůrat. Namítnete, že cesta autem je rychlejší, nicméně zrovna v případě cesty do Ostravy to není až tak pravda. Za největší pozitivum cestování s Českými drahami považuji to, že se po náročné akci kdesi, ve většině případů pohodlně uvelebím v kupé a spím a spím až do Prahy. Samozřejmě je nutné najít volnou sedačku, ale to se mi téměř vždy daří bez problémů.
    Co jsem ale vypozorovala je to, že málokterá cesta vlakem proběhne bez komplikací. V naprosté většině má vlak zpoždění. A důvodů pro tuto nemilou, avšak cestujícími už předem zcela očekávanou, nepříjemnost může být hned několik. Nejsou ale podstatné. Nejdůležitější je, jak naložit s tím, že tam, kam máme namířeno nedojedeme včas. A právě v tuto chvíli se z vlaku stává takový malý a pro mě nesmírně fascinující mikrosvět.
    Lidé, kteří by za normálních okolností spolu neprohodili ani slovo, se najednou stávají spojenci v boji proti "té nespravedlnosti". Začínají spolu hovořit, o tom "jak jsou ty české dráhy děsně nespolehlivé..." a "že by měli dostat zpátky vrácené jízdné, když máme zpoždění více jak hodinu". V tu chvíli je mi líto hlavně pana průvodčího, který je v tom naprosto nevinně, ale na kterého citelně dopadá rozhořčení nespokojených cestujících, které je co do intenzity přímo úměrné době zpoždění.
    Ve chvíli, kdy se porouchal vlak a "oprava potrvá asi 40 minut, ale možná taky hodinu", kdy se už nedá nic dělat a všechny možné spoje, na které by se dalo přesednout a přiblížit se tak cílové stanici rychleji, než původním vlakem, samozřejmě odjíždějí dříve, než se o možnosti přestoupit do nich dozvídáme, a tak nám nezbývá než sedět (ti šťastnější) a čekat. Právě v tuto chvíli už konverzace mezi cestujícími hojně bují. Už se nenadává na "ty děsné dráhy", ale hovor překračuje čím dál více do osobních sfér. Také jsem si všimla, že čím dál od Prahy, nebo spíše čím více mimopražských a mimovelkoměstkých lidí s vámi v kupé sedí, nejlépe starší ročníky, tím je hovor osobitější a nabývá na intenzitě.
    Snažím se začíst do Betty MacDonaldové a slyším: "To je ta, ta autorka, no...co jen to ona napsala?"
    "Vejce a já", odpovídám.
A už jsem také vtažena do Hovorů. Po chvíli se dozvídám, že paní naproti mě sedící je z Kolína jede do Opavy navštívit svou nemocnou maminku a že "takhle prokristapána, neví, jestli vůbec stihne nějaký přípoj". Mladý muž u okénka zas jede do Olomouce za studii a než se stačí rozkoukat, už mu babička vezoucí dvě malé holčičky na návštěvu k příbuzným nabízí kus koláče. Za chvíli je tato pochutina dokoluje i ke mně a já se nestačím divit, že ze svých úst po chvíli slyším, jak barvitě vyprávím o tom, že jsem z Prahy Barrandova. Všichni souhlasně přikyvují a já najednou nevím, proč tohle všechno vykládám. A proč se vůbec s těmi cizími lidmi vybavuji?!
    Myslím, že je nejvyšší čas vystoupit, ale Ostrava je ještě nějakou tu hodinu cesty.
    Vlaky mají zkrátka určitou magii, která ve spojení se "společným neštěstím" dovede z mlčenlivých a do sebe zahleděných lidí udělat docela vesele konverzující skupinku. A to tu nemluvím o Babsi, protože ta je námětem pro samostatné vyprávění o tom, jak se cestuje se psem. A dovede nakontaktovat i ty opravdu hodně mrzutě vypadající jedince.
    Já zkrátka ráda cestuju vlakem, něčím mě to celé okouzlilo, asi proto, že žiji v anonymním městě, kde každý sleduje jen sám sebe a na to, aby se na chvíli zastavil, usmál se a zpomalil, nemá čas. A pokud zrovna nutně nespěchám, nemám být někde včas a pokud zrovna nejedou fotbaloví fanoušci z Olomouce na utkání do Prahy, moc si tenhle malý vlakový mikrosvět užívám a baví mě.

* * *
    I tak jsem ale docela ráda vystoupila v Ostravě, kde nás nabrala Renča Baryčková, která nás přivítala s milými dárečky. Musím říct, že právě na popud Renči, jsem se opětovně vrátila aspoň na skok zpátky do Větřek a chtěla bych jí i za tohle rozhodnutí moc poděkovat. Proběhla tedy děkovačka a večeře v Bílovci a pokračovaly jsme směr agility kemp. Bohužel pršelo a tak se večerní seanse konala po střechou v chatičce.
    Druhý den bylo mokro a závody. Babsinka si vyzkoušela běžet jako doskokan v jumpingu s Peťou (video) a byla to sranda, akorát jsem tedy čekala, že mu to, že týden nicnedělala, dá více "sežrat", místo toho parkurem jen tak vlažně proběhla, asi přece jen vyjukaná z toho, že s ní běží někdo úplně cizí. Znovu jsme si potrénovaly zónečky, pozdravily se s těmi, kteří na prvním turnusu nebyli a už nás čekala cesta zpátky.
    V Ostravě jsme se pak ještě musely nutně přijít podívat na naše milá Sluníčka, od kterých jsme dostaly dárek v podobě hrozně-moc-hodně nalepovacích tlapiček, které zaujmou své čestné místo na Mufovi. Máte to holky u nás ;)
    A už tu byl čas odjezdu, kdy jsem si samotná vyzkoušela cestování MHD po Ostravě a které jsem zvládla dle mého názoru na jedničku.
* * *
    Ve vlaku jsme sedly a spaly. To vše ale jen do chvíle, než jsme nabrali v České Třebové 20 minut zpoždění ... Tímto bych chtěla pozdravit paní, které "se moc líbí plemeno jack russell teriér.." a která "touží bydlet v domku se zahrádkou.." a která má zaměstnavatele, "co si do práce vodí fenu irského vlkodava", a která ...
zapsala panička

Dárečky



3. - 10. srpen 2008 -  AGILITY TÁBOR VĚTŘKOVICE - Další již tradiční letní agility tábor ve Větřkovicích je za námi. A jaký byl? Opět skvělý.
    Do kempu jsme v neděli dorazily (ano, ypsilon na konci je správné, neb celá naše osádka se skládala ze samých ženských: panička, já, Coufalovic Zuzka, Eliška, kavalírky Sísa, Jazzee, Juma a bojové plemeno Faru) až večer.
    Druhý den ráno jsme na plac nastoupily hned v 6:30 jako první skupinka. Naštěstí se časy tréninků střídaly s ostatními velikostními kategoriemi a tak jsme si další dny mohly trochu víc přispat. I když s tím stafbulím miminem, co s náma bylo na chatičce, to moc nešlo :)
    Dny pak vypadaly všechny více méně dost podobně. Ráno trénink, pak odpočinek v kennelce. Jo, fakt zábava, zatímco panička někde pobíhala venku. Hrála zábavné i ty méně zábavné intelektuální a společenské hry. Opět byla za nemohlo při hraní "prší" s žolíkovými kartami, ale excelovala ve hře "Země, město" a "Stupido". Že Honzo, nejoblíbenější agility překážka, která má něco společného s vlakem :-P :) :)
    Po obědě následovala polední pauza a to pro mě znamenalo opět nucený odpočinek, ať už po boku paničky v posteli a nebo zavřená jak jinak než v boudičce. Jo, těžký je to život psa, zpestřený občasnou procházkou k rybníku.
    Konečně byl na řadě odpolední/podvečerní trénink a večeře. Po ní se panička sebrala vždy nadobro a zpátky se nevracela před půlnocí. Za to vždy celá vysmátá, ať už z fandění u volejbalu, hraní bowlingu, zpívání a opékání marshmallow u táboráku, čučení na Pár Pařmenů a nebo hraní pantomimy do dvou do rána.

 
foto: Renča

    I když to zpočátku vypadalo, že letošní ročník bude takový osamělý, opak byl pravdou. I když známých tváří bylo méně než jindy, nebránilo to tomu, si tábor pořádně užít. Za čež panička nejvíc děkuje duu Strnda a Renča, se kterými trávila veškerý volný čas. To, že za celý týden opět nepřečetla ani jednu jedinou stránku z Betty MacDonaldové mluví za vše.
    Tábor byl skvělý. Až na to, že jsem poslední den nesměla běhat na závodech. Prý jumpuju zóny a tak přecházíme na novou techniku sbíhaných zón na terčík. Zatím to prý dle slov paničky vypadá nadějně a pokračovat hodlá doma, tak uvidíme, jak to bude vypadat nadále. Mě to zatím nesmírně baví, neb za každé dotknutí se toho čtverečku dostávám ňaminku a to je moc fajn.
    Panička chce prý moc poděkovat výše zmíněným za prima týden, Luce za trpělivost při trénincích a snad i za další pokroky v našem společném snažení se na parkuru, a mě za to, že jsem tak geniální, že ji kolikrát zachraňuju a běžím správně, i když ona se motá po trati jak invalida. No, nemám to zkrátka jednoduché, ale hlavně, že nás to obě baví.
    Tak zase za rok (zítra? :-P) ahoj!
foto: Standa
   
Seznámení se zónou...                 ...jejda...              ...a takhle to má vypadat


10. srpen 2008 -  FLYBALLOVÉ ZÁVODY PŘI DNECH BCCCZ - BRNO
    V neděli jsme pak vyrazily před 7 hodinou ranní z kempu, abychom v půl deváté stíhaly prezenci na flyballových závodech v Brně. Holky nás tam vyhodily a pokračovaly směr Praha a nás čekal den strávený na nemilosrdně pálícím sluníčku. Počasí opět nezklamalo. Panička i já jsme byly řádně unavené a tak bylo dopoledne docela krušné.
    V rychlostní zkoušce nakonec Dreamsové zaběhli nový český rekord v hodnotě 18,19 s. A kterým moc a moc gratulujeme. Běhalo jim to vážně parádně. My se s nejrychlejším časem 18,73 umístili v dopolední části Speed Trialu na 2. místě.
    Odpoledne jsem se trošičku probrala a tak jsme odběhala většinu běhů. I tak už ale žádný "osmnáctkový" čas nepadl a my po celkem nervydrásajícím finále obsadili opět 2. příčku hned za Dreamsy.
    Následovalo vyhlášení a panička dostala krááásný velikánský pohár. Moc děkujem! Celému našemu týmu a už se hrozně moc těšíme do Trmic! Panička slibuje, že mě bude šetřit.
    Za odvoz až před dům a následné pohárkové fotky mockrát děkujeme ochotnému Háčkovi :)

Flyballové fotky najdete zde

foto: Háčko



2. srpen 2008 -  LOUNSKÝ COURSING - Hon na střapeček byl další sport, který jsem měla už pár let v plánu někdy alespoň vidět na vlastní oči. A teď se mi to splnilo, a mohla jsem ho dokonce vyzkoušet i s Babsi. Díky podpoře naší russellí party, jsme se v docela hojném bíloflekatém počtu přihlásili na trénink do Loun.
    Ráno jsme s Mufem nabrali Barču s Jackinkou a Tobíkem a uháněli k severu. Ihned po prezenci jsem potkala místní rodačku, Jitulku, kterážto byla dalším velkým PRO, proč se coursingu zrovna v Lounech zúčastnit. Jako pozornost pro mě byla připravena sváča, které si opravdu opravdu vážím a byla vynikající. Díkes teta :o) Užívala jsem si, jak je Babsi v pohodě, se všema se mazlí a to všechno proto, že netušila, co se bude dít a nemusela být tak "strašně se soustředící", jako bývá na agi i flyballu.
    No a pak už se mohlo jít na věc. Nikdo z nás moc netušil, co tam ti naši flekáčci předvedou a jestli vůbec vyběhnou. Překvapili nás opravdu hodně, protože všichni nakonec běželi jak profíci. Babsinku na začátku vydráždili střapečkem a pak jsem jen koukala, jak běží a běží a letí, vůbec se neohlídla a na konci krásně "kořist" ulovila. Byla jsem nadšená.
    Potkaly jsme tam spoustu agilitích i flyballových známých. Fandily Byemce v závodě a pak následovala pauza na oběd.
    Po ní se běželo druhé kolo tréninků a Babsi opět předvedla krásný "lov" tentokrát už ale hlasitě doprovázený vrčením v každém lomu, kdy jí střapeček náhle změnil směr. Opravdu si to užívala a na konci opět krásně "zakillovala".
    Závěr dne nám pak ale zkazila jedna nepříjemnost a korunu tomu dala doma Babsi, která během mé 10 minutové nepřítomnosti stihla vyžrat 150 g játrových pamlsků a k tomu celý balení vitamínových snacků a ještě k tomu všemu doma VYLA! Tak nevím, jestli jsem víc nepoučitelná já a nebo ona. Když ale ona vypadala tak unaveně... :)) Tož coursingu třeba ještě někdy zdar. A díky Jíťo, však víš za co ;)
zapsala panička
Coursingové fotky najdete zde

     
Pršelo jen se lilo...                ...JRTí potvůrky...          ...Čekání na běh... ...S Miri probíráme taktiku :-D


Svačinová tetka a detail pytlíku (jsem nevěděla, že papírový ještě existujou :)))
foto: Renda



30. červenec 2008 -  NON ALCOHOL, NON BUBBLES - aneb bezva den s Kill, Miloušem, Lízou a Babou
    Ráno jsme na počest Milošových 2. narozenin započali návštěvou psí pekárny, která se spíš než pekárně podobá luxusnímu butiku pro "růžovoučké paničky jorků", nicméně my se bavily. Podrobně jsme prozkoumaly každou serepetičku a pozastavily se nad psí skříní na oblečky, kšiltovkami, šatičkami, parfémem! a dalšími hrůzostrašnými předměty. Chudáčci pejsci ti, kterým je to zakoupeno a jedna taková dáma tam zrovna byla a my se nestačily divit. I přesto jsme neodolaly, vyzkoušely psí upečené sušenky a hlavně PSÍ PIVO. No vážně, bez alkoholu a bez bublinek, načež se právě toto motto stalo heslem dne, i jsme ho dokonce chutnaly a psindám docela i šmakovalo.
    Následovala malá okružní cesta po Andělu sem a tam a pak už na Barrandov. Musela jsem se nutně stavit doma, neboť jsem si zapomněla peněženku.
    Cíl cesty byl jasný - butovická nádrž. Sluníčko nemilosrdně pálilo, ale mohlo být hůř. Pesani lítali jak splašení, my funěli za nimi. U vody byla menší plavací a pivní pauza. A pak následovalo rozhodnutí dne a my se vydaly do nedaleké pizzošky, táhla nás tam neskutečná žízeň. Zatímco jsme se posilňovaly, pejsci padli za vlast.
    Procházka to byla nesmírně pohodová a fajná. Počasí docela přálo, hafani se vylítali až běda a my se s holkama nesmírně bavily, zvlášť v restauraci, kde už i na nás únava byla znát a paní číšnice asi chuděrka vůbec nestíhala. Minimálně tu část hovoru a tom, jak naši psíci těžce pracují v dole a tahají vozíky :)))) No, pevně věřím, že se nějaká podobná akce brzy zopakuje...
zapsala panička
Fotky najdete tady

foto: Killinka



25. - 27. červenec 2008 -  VALTICKÝ RUSSELL SRAZ - První JRTí akci jsme s paničkou bohužel musely nechat ujít, protože jsme už měly v plánu něco jiného a nezrušitelného, ale tentokrát jsme jely.
    V pátek okolo poledne jsme uháněly na vlak. Málem jsme ho nestihly, neb kamion zatarasil naší tramvaji cestu a my tak musely složitě vymýšlet, jak se ho Holešovic dostat. Nakonec měl ale dokonce vlak 25 minut zpoždění. Byl narvaný k prasknutí, ale v Pardubicích, kde jsme nabraly Helču s Jessynkou akorát pár lidí vystoupilo a tak jsme se pohodlně vešly. Další půlhodinu nabral vlak v Brně, ale nakonec jsme zdárně do Břeclavi dorazily.
    Křupka nás pak odvezla do kempu, kde nás čekal vtipný pán recepční a hlavně ještě vtipnější chatičky, no spíš celodřevěné stany s podsadou:o) Ale jelikož jsme v nich nakonec trávili jen noc, tak to nevadilo.
    Pomalu se sjížděli všichni účastníci (nakonec nás v sobotu bylo okolo 50 russellíků) a večer se zakončil grilovaným selátkem a příjemným posezením u táboráčku.
    V sobotu byl budíček časně ráno a hned při ranním venčení a cestě na záchod jsem na něco šlápla a hrozně to bolelo. Dopajdala jsem k paničce a ta s hrůzou konstatovala, že mám rozřízlý polštářek na prstíku. Počáteční katastrofické scénáře byly zažehnány v momentě, kdy mi pacinku ošetřily a zjistily, že to není hluboké. A tak jsme mohly vyrazit na túru.
    Šlo se přímo z kempu, nejdřív na Janův hrad, pak k minaretu až do Lednice na obídek (kde asi museli zírat, když jsme se tam všichni nahrnuli) a zase zpátky. Bylo to super, ale docela vyčerpávající a nejeden páník měl večer plno komářích štípanců a hlavně puchýře. Fajnovky, vždyť to bylo jen okolo 22 km.
    Večer jsem pak byla zanechána s Helenkou v kempu, aby si panička mohla zajít na degustaci vína do sklípku. Nejdřív se jí nechtělo, ale nakonec byla nadšená. Vrátili se za hlasitého veselí až o půlnoci :)
    V neděli ráno se jsme se zabalili, předali chatičky a auty vyrazili do nedalekých Valtic. Tam jsme obešli zámeckou zahradu a vinohrad, v šíleném vedru vyfuněli na vyhlídku a pak už jsme museli spěchat, abychom stihli vlak zpátky do Prahy. Ten byl narvaný, že už to snad víc nešlo. Paničky až do Brna stály a pak naštěstí urvaly 2 místečka k sezení.
    Akce to byla super. Moc se mi tam líbilo. Bylo tam plno stejných kámošů a panička byla taky nadšená, že konečně měla možnost pořádně poklábosit se stejně prý trefenými přáteli.
    Nezbývá než poděkovat Křupince za úžasnou organizaci celého srazu, Helence s Jessynkou za milou společnost, Ladě za odvoz na vlak, Evičce, že panička nakonec přeci jen šla do sklípku a Baruš Zelinkové za odvezení zavazedel do Prahy.

    Tak ahoooj na podzim ve Varech, snad nám zase tak pěkně vyjde počasí.
Fotky zde

   
foto: Radka Bystroňová



9. - 21. červenec 2008 -  ČERVENCOVÉ CESTOVÁNÍ KŘÍŽEM KRÁŽEM PO REPUBLICE -
    OBEDIENCE TÁBOR (Prosečné - Podkrkonoší)
    Po návratu z Evropy nám panička dala 2 dny oddech a už jsme seděly ve vlaku směr Trutnov, kde už na nás čekala Zuzka Coufalů. Tři pohodové, i když možná až příliš chladné, dny jsme strávily ve společnosti "poslušňáků" vedených úžasnou výcvikářkou Petrou Florschuetz. S paničkou jsme se víceméně rekereovaly, koukaly, jak to cvičí ostatním a poslouchaly rady "jak na to". Večer pak probíhalo i kousání na figuranta a to jsme se zapojily aktivně. I když musím říct, že já se ho hodně bála a tak jsem opět víc štěkala než kousala. Paničku mrzelo, že mám od své první zkušenosti s figuranty takový strach. Tak snad na tom ještě zapracujeme...
    A ještě jedno velké překvapení na mě u Coufalů čekalo - štěně. Lavina v podobě 9 týdenního stafbulíčka jménem Faru. Ale musím se přiznat, že jak jsem z ní byla první momenty znechucená, nakonec s ní byla docela sranda a i jsme si spolu hrály.
    V pátek jsme se svezly společně s Janou Ježků zpátky do Prahy.

   
Hra "clicker" v lidském podání... chvilka soustředění:)).... Nosorožčí mládě Faru
foto: http://staffordshire.rajce.idnes.cz/Prosecne/

    AUTEM NA VÝLET (východní Čechy)
    Sobotu jsme strávily na celodenním výletě s paničky kamarádem. Začínali jsme v Kutné hoře, pak přes zámek Žleby, kde jsme navštívili i oboru plnou provokativních ptáků, ke kterým mě panička nechtěla pustit. Dále jsme navštívili zříceninu Lichnice a výlet zakončili na přehradě Seč. Neděle pak byla v duchu lenošení.
    Víkend jsme si moc a moc užily a ještě v neděli večer nastartovaly Mufa a vypravily se směr Strakonice.

       
Sv. Barbora...      ...v podzámčí ..  .. zámek Žleby....      ... my ...      ...obyvatel obory
     
Zřícenina Lichnice...      ...dobové představení....      ...po bouři :(        

    NA PRAXI ( Třešovice, ZD Jinín - Strakonicko)
    U naší známé Lenky jsme opět pobyly krásné 4 dny. Panička chodila pomáhat do místního zemědělského družstva, mezi prasátka a krávy, prý musela kvůli škole. Přes den jsem si pak hrála s Lenky dcerou Kájou a nebo venku na zahradě proháněla koně, ovce, kozu a králíky. Domů se mi vůbec nechtělo, ale ještě jsme měly v plánu poslední návštěvu.

Náš přepravní prostředek "Muf"

    ÉTERICKÉ MĚSTO (Litomyšl)
    V pátek odpoledne jsme nasedly opět na vlak a vydaly se... ano, za Andulkou a její rodinou. Jezdím tam moc ráda, a to z mnoha důvodů. Za prvé můžu spát v posteli, teda vlastně už obrovské privilegium se mi prý dostává tím, že můžu do baráku. Za druhé mají po celém domě zajímavé objekty pro lovení. Tak třeba v pokoji u Andulky se mě snaží nervově zhroutit 4! andulky (teď myslím ty opeřené). Normálně si létají volně po pokoji. A aby toho nebylo málo, tak mě tam ještě deptá želva. Dole potom kočka! Která si dovolila dokonce tolik, že si na parapet odložila svojí plyšovou podobiznu a holky se mi pak smály, když jsem jí chtěla ulovit. Moooc vtipný. Jen počkejte, až se mi to povede doopravdy. No a v počítačovém pokoji se mi pak schovává ježek. Ony dvě se mi snažily namluvit, že už tam prý dávno není, ale já vím, že je a že mi lžou jen proto, abych dala pokoj.
    A jinak? Je to tam skvělý. Jezdíme na výlety, chodíme na procházky, k vodě plavat a já můžu jíst kočičí granule. Co víc si přát. Tak doufám, že zas brzy dostaneme s paničkou pozvání do tohoto étericky oduševnělého města, které je doslova rájem pro duši pro tak citlivého a umělecky založeného tvorečka, jako jsem já.
    Ale teď už dobrou noc. Panička vyhastrošená odchází na předpremiéru jejích oblíbenců Muldera a Scully - filmu Akta X a já jdu dospat ten náročný maratón po naší zemi.

   
prostě pohoda džez...



(3.) 4. - 6. červenec 2008 -  10. MISTROVSTVÍ EVROPY VE FLYBALLU - Více jak rok dopředu plánované Mistrovství Evropy ve flyballu je konečně za námi. Na jednu stranu oooobrovská úleva, na druhou stranu smutný pocit, že už to skončilo. Pere se to ve mně. Aby taky ne, byl to snad jeden z nejvíc emočních zážitků v celém mém životě. Teď už jen přemýšlím, jak to všechno shrnout, nic podstatného nevynechat, ale neudělat z toho slohovou práci na 5 stran (nakonec jen 3, ale zkrátit to opravdu nešlo...). Tak tedy...


    ČTVRTEK
    Před polednem jsme s Nety vyrazily Mufem směr Mladá Boleslav. Tam už vše bylo takřka připraveno, naše hoptropí skupina se tam totiž už od úterka činila, organizace stála na nás.
    Přijížděli poslední účastníci, upravovali se konečné detaily a odpoledne proběhla prezence. Toto mistrovství mělo vstoupit do dějin nejen tím, že bylo jubilejní 10., a další jubileum letos slavil český flyball, přesně 5 let od jeho znovuzrození u nás, ale hlavně tím, že se na něj sjelo 47 týmů ze 7 evropských zemí (Anglie, Belgie, Česká republika, Maďarsko, Německo, Polsko, Rakousko) a to znamenalo doposud největší akci tohoto typu na evropském kontinentě (více týmů bylo jen loni na ME v Anglii).
    Večer začalo hrozit nebezpečí šíleného slejváku a buřiny, která se na nás řinula od Prahy a tak jsme poměrně brzy zapadli do stanů a spacáků a snažili se načerpat co nejvíc energie na následující tři dny.

    PÁTEK
    Ráno nás probudilo zataženo a morko. Místo, aby déšť ustával, čím více se blížilo slavnostní zahájení, tím více a více lilo. Bohužel nepřestalo a tak jsme v holinkách a pláštěnkách usedli všichni ve velké jídelní hale (díkybohu za ní) a zahájili turnaj tam. Každá země měla svou tabuli a vlajku. Jen škoda, že jsme si nemohli užít ten nádherný pocit jít v zástupu pod vlajkou venku kolem dokola po oválu... tak třeba příště ;)
    A pak už se mohlo začít. Výhodou areálu v Mladé Boleslavi jsou fotografy nenáviděné veliké stany, pod které se vejdou celé parkury. Tak se mohlo běhat i když pršelo. Naštěstí nepršelo dlouho a celé tři dny nakonec byly slunečné.
    První část Round Robin ( = každý s každým) a nás čekal jen jeden běh dopoledne a jeden odpoledne. Nasadili jsme na oba sestavu Odie - Jim - Leo - Babsi a hned v úvodu se nám podařilo zaběhnout si nový rekord v čase 18,45 s. (tento čas se pak stal i nejrychlejším českým časem zaběhnutým na celém turnaji a i Babsi běhala na hranici svého rekordu) Pejsci se rozehřívali, my okukovali soupeře. Krom Laviny a Plzeňáků s námi ve 3. divizi byli ještě Belgičtí Funny Jumpers, Black Brains II, němečtí BallMoBs a rakouští Felixdorfer Mighty Dogs, dohromady tedy 7 velice vyrovnaných týmů.
    Večer pak proběhl raut, který jsem si nemohla nechat ujít, hlavně asi proto, že byl důvod k oslavě mých narozenin, ale hlavně taky nového rekordu. K mému velikému překvapení, my k narozkám zazpívala i vystupující kapela Zkalená treska "Hepy Brzdéj Tů Jů... a dostala jsem dárek v podobě plyšového medvěda. Děkujuuuuuuu :) Jako už dlouho mě nic takhle nedostalo. Následovalo pití "čůráča" (curaso s džusem), vínka, šampaňského, všeho, co teklo, a tančení, zpívání s Němci a prostě byla prčáááááá. Krátce po půlnoci nás DJ poslal spinkat.


    SOBOTA
    Sobota začala jako všechny dny vstáváním před 6 hodinou. Vyvenčit sebe a pejsky, nakrmit. Vrhnout se na stavbu a přípravu parkurů. Musím říct, že jsme jako parta fungovali moc dobře, a za chvilku bylo všechno hotové.
    Dopoledne pokračoval opět závod každý s každým, ale tentokrát náš tým čekaly 4 běhy. Rozhodli jsme se šestřit síly Babsi a Sáře a tak všechny rozběhy odběhala Prettynka, která tak hodně pomohla odpočívajícím pejskům. Za ten den si každý alespoň jednou oddechnul. Na nejslabšiho soupeře jsme se potom rozhodli nasadit takovou sranda sestavu Odie - Leo - Babsi - Pretty a i s tou jsme na Plzeňáky časově měli, bohužel štěstí nestálo při nás a tak padaly Leovi míčky a my s nimi nakonec prohráli. Ale to nevadilo, zatím jsme pouze sbírali body pro odpolední Double Elimination. Jen nás tato prohra stála první místo v Round Robinu. Mnohem cennější ale bylo to, že jsme naše pejsky pošetřili a prostřídali. Nejdůležitěší byl pak poslední sobotní běh a neděle.
    Po skončení Round Robinu, kde jsme se umístili na 2. místě, nás v sobotu čekal ještě první rozběh Double Elimination. Počínaje tímto rozběhem pak už šlo o vše. Dvakrát prohraješ a jdeš z kola ven. Jako první soupeře jsme dostali belgické Black Brainy, které jsme porazili. Uf. Další běhy nás tedy čekaly až následující den..
    Přijela za námi návštěva, Peťa Maxíčkovo Larová a tak přibyla parádní psychická podpora. Navečer jsme se Nety, Peťa a já vypravily do nedalekého McDonaldu na véču a pak následovala několikahodinová tombola, jejíž výtěžek - 9000 Kč - šel na psí útulek ve Dvoře Králové.

    NEDĚLE
    Po zkouknutí "pavouka" kdo s kým kdy a kde poběží jsme zjistili, že nám teoreticky stačí porazit následující dva soupeře a že jsme v natolik výhodné pozici, že bychom tak byli rázem ve finále, jenže kdyby kdyby.
    Jako první nás čekal souboj s českou Lavinou, která se neuvěřitelným způsobem zlepšila, na turnaji si zaběhla nový 18kový rekord a měli jsme z nich značný strach. Nasadili jsme proto naší nejsilnější sestavu Odie - Jim - Sára - Babsi, která nezměněná odběhala celou neděli. Po nervy drásajícím souboji jsme je 3:1 porazili a byl důvod k obrovské úlevě.
    Tak to bychom měli... už jenom porazit belgičany a jsme ve finále.
    V polední pauze jsem jen chodila jak tělo bez duše, neschopná nic sníst, celá stažená a nervní. Ale to byli asi všichni z našeho týmu a nejen z našeho.
    Belgičani se nakonec ukázali jako opravdu těžký soupeř, který se nehodlal jen tak vzdát a tak jsme se utkali, oba týmy zatím bez jediné prohry. Po několika zkažených startech a předčasných střídačkách bylo skóre 2:2. Srdce mi t